I. Nájemce může dát bez souhlasu pronajímatele třetí osobě do podnájmu část bytu, pokud v něm trvale bydlí; nejedná-li se však o osobu blízkou nebo případ zvláštního zřetele hodný, může pronajímatel podmínit i takový podnájem svým písemným souhlasem. Chce-li nájemce dát do podnájmu celý byt nebo v něm trvale nebydlí (v takovém případě není rozhodné, zda chce dát do podnájmu byt celý či jen jeho část), může tak učinit vždy jen s písemným souhlasem pronajímatele.

Jestliže si pronajímatel s nájemcem ujedná v nájemní smlouvě, že nájemce může dát byt či jeho část do podnájmu jen s jeho souhlasem, pak si zjevně pronajímatel i při sjednání podnájmu jen části bytu ujednal výhradu ve smyslu § 2272 odst. 2 o. z. a nájemce tak k uzavření podnájemní smlouvy, jejímž předmětem bude jen část bytu, potřebuje jeho písemný souhlas i v případě, že sám v bytě trvale bydlí.

II. Za souhlas pronajímatele s podnájmem bytu nelze považovat přijetí oznámení nájemce o zvýšení počtu osob žijících v bytě.

III. Za souhlas obce jako pronajímatele s podnájmem bytu nelze bez dalšího považovat vyznačení trvalého bydliště v tomto bytě pracovníkem obce, rozhodná bude vůle obce při právním jednání.

IV. Umožnila-li nájemkyně od roku 2011 užívat byt své sestřenici (tedy osobě, kterou nelze bez dalšího považovat za osobu blízkou), a v tomto jednání pokračovala i za účinnosti o. z., aniž by k tomu měla písemný souhlas pronajímatelky, pak i v případě, že za toto užívání od ní nezískala žádnou úplatu, hrubě porušila své povinnosti nájemce [§ 2288 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 2272 odst. 2, § 2276 o. z.].

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4157/2017, ze dne 18. 12. 2018 / číst více /

I. Právní úprava nájmu nebytových prostor účinná do 31. prosince 2013 (zák. č. 116/1990 Sb.) výslovně stanovila, že nájem sjednaný na dobu určitou skončí uplynutím doby, na kterou byl sjednán. Uplynutím takto sjednané doby pak nájemní poměr ze zákona (§ 9 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb.) zanikl i v případě, že pronajímatel nezajistil nájemci možnost užívat pronajatý nebytový prostor (ke sjednanému účelu) po celou dobu trvání nájmu.

II. Právní úprava nájmu prostoru sloužícího podnikání, která s účinností od 1. ledna 2014 nahradila dosavadní právní úpravu nájmu nebytových prostor obsaženou v zákoně č. 116/1990 Sb., ani obecná úprava nájemního poměru již neobsahuje ustanovení obdobné § 9 odst. 1 zák. č. 116/1990 Sb. Je však nepochybné, že i za současné právní úpravy se uplatní obecné pravidlo obsažené v tomto ustanovení; jinak tomu při pravidelném chodu věcí ani být nemůže. Navíc toto pravidlo lze dovodit i z obecné části nyní účinného občanského zákoníku, konkrétně např. z ustanovení § 550 věty druhé před čárkou o. z.

Nadále tedy platí, že nájem sjednaný na dobu určitou skončí uplynutím doby, na kterou byl sjednán. Nyní účinná právní úprava – stejně jako právní úprava účinná do 31. prosince 2013 – neposkytuje žádný prostor pro závěr, že by k prodloužení sjednané doby nájmu mohla vést okolnost, že pronajímatel nezajistil nájemci možnost užívat pronajatý prostor po celou dobu trvání nájmu (to však nevylučuje, aby za těchto okolností byl nájem prodloužen dohodou účastníků právního jednání).

III. I za současné právní úpravy lze dobu trvání nájemního poměru sjednaného na dobu určitou dohodnout nejen uvedením určitého časového období (např. měsíců), popř. uvedením konkrétního dne, k němuž nájemní poměr zanikne, ale i tak, že ji lze vázat na konkrétním datem neurčitelnou objektivně zjistitelnou skutečnost, z níž je možné bez pochyb zjistit, kdy nájemní poměr skončí, přičemž v době sjednání takovéto dohody nemusí mít / číst více /