II. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.04.2019 10:00 do: 08.04.2019 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2020/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2018 č. j. 28 Co 75/2018-45, usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 12. 2017 č. j. 5 C 501//2014-36 a platebnímu rozkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 12. 2014 č. j. 5 C 501/2014-9
Stručná charakteristika: Platební rozkaz a právo osoby s duševním postižením na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: J.R.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel je osobou s duševním (psychosociálním) postižením; má chronicky probíhající schizoafektivní poruchu, pro kterou není schopen spravovat své záležitosti, zejména finanční, nad rámec běžných záležitostí každodenního života. V souvislosti s tím byl stěžovatel hospitalizován od 21. 2. 2014 do září 2016 v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Z jejího podnětu ze dne 7. 3. 2014 bylo zahájeno řízení o úpravě svéprávnosti stěžovatele. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu ze dne 6. 1. 2015 byl stěžovatel omezen ve správnosti, a to tak, že není způsobilý nakládat s majetkem, jehož cena přesahuje částku 2 000 Kč měsíčně, a dále činit právní jednání související s ochranou svého zdravotního stavu, kromě udělení souhlasu s hospitalizací. V tomto výroku o omezení svéprávnosti nabyl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 právní moci dne 2. 3. 2015. Současně Obvodní soud pro Prahu 8 stěžovateli jmenoval opatrovníka; ve vztahu k výroku o jmenování opatrovníka však bylo podáno odvolání a poté dovolání; nakonec Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 18. 7. 2017 stěžovateli jmenoval opatrovnici – právní zástupkyni stěžovatele v řízení před Ústavním soudem a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 8. 2017. Dne 5. 11. 2014 Městská část / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 37/2019

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vladimír Sládeček) odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje, příspěvkové organizace, podanou proti rozsudkům Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a usnesení Nejvyššího soudu.

V řízení před obecnými soudy bylo rozhodováno o omluvě a finanční satisfakci pro matku (žalobkyni) a dítě (žalobce), jehož okamžitý převoz do nemocnice přikázal bez souhlasu rodičů lékař přivolaný po domácím porodu. Obecné soudy uložily stěžovatelce povinnost zaslat žalobkyni omluvný dopis a dále zaplatit žalobci i žalobkyni částku 50 000 Kč.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, vyjádření účastníků, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných pokladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Pokud jde o polemiku stěžovatelky se skutkovými zjištěními, a především s jejich hodnocením, Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že není povolán k přehodnocování důkazů či výkladu podústavního práva. Ústavní soud v této souvislosti pouze zdůrazňuje, že při posuzování dané věci je rozumné poměřit otázku existence neoprávněného zásahu do soukromí postupem lékaře zdravotní záchranné služby, resp. otázku náhrady nemajetkové újmy za takový postup, s nejvýznamnějšími fakty, které v daném řízení vyšly najevo. Jde především o skutečnost, že nebylo shledáno nejen bezprostřední ohrožení dítěte na životě či zdraví, ale ani žádné jiné naléhavé důvody, pro které by dítě mělo být okamžitě i s matkou i přes její nesouhlas převezeno do porodnice. Naopak dítě bylo v době příchodu lékaře záchranné zdravotní služby zcela v pořádku, včetně jeho teploty a bylo u něj zjištěno nejvyšší možné tzv. Apgar skóre. Významná je také skutečnost, že matka neodmítala kontrolu v porodnici, ale odmítala se tam dostavit ihned a snažila se o domluvu v tom smyslu, že přijde během několika hodin, posléze do jedné hodiny.

Na straně druhé stěžovatelce se nepodařilo (a to i přesto, že věc byla / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 36/2019

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl návrh stěžovatele na neplatnost hlasování ve volbách do zastupitelstva města Bílina konaných ve dnech 5. a 6. října 2018. Krajský soud mimo jiné dospěl k závěru, že stěžovatel opožděně uplatnil některé důkazní návrhy. Stěžovateli přitom podle soudu nic nebránilo důkazní návrhy uplatnit dříve – ve lhůtě pro podání návrhu na neplatnost hlasování – a proto jim soud nevyhověl. Svůj právní názor opřel o zásadu koncentrace řízení, která sice není v zákoně pro soudní přezkum přímo zakotvena, ale dle soudu z něj implicitně vyplývá. Dle § 90 odst. 3 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, má soud rozhodnout do 20 dnů poté, co mu návrh došel. Z takto krátké lhůty pak podle názoru soudu vyplývá zásada koncentrace v tom smyslu, že není možno přihlížet k námitkám uplatněným po lhůtě pro podání návrhu, a ani k důkazním návrhům, které bylo možno předložit dříve. Stěžovatel řadu důkazních návrhů uplatil až v podání, které soudu doručil v pátek 2. 11. 2018. Jednání přitom bylo nařízeno na pondělí 5. 11. 2018 a konec lhůty pro vydání rozhodnutí připadl na středu 7. 11. 2018. Stěžovateli podle soudu nic nebránilo tyto důkazní návrhy uplatnit už dříve, a to ve lhůtě pro podání návrhu na neplatnosti hlasování. Soud z tohoto důvodu neprovedl důkazy, které stěžovatel navrhoval k prokázání kupčení s hlasy, konkrétně šlo o listinné důkazy a videonahrávku. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti zejména vyjádřil nesouhlas s právním názorem krajského soudu, že se zásada koncentrace řízení při soudním přezkumu / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 35/2019

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) částečně vyhověl ústavní stížnosti a konstatoval, že postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Generální inspekce bezpečnostních sborů ve věci šetření zásahu Policie České republiky proti prvnímu a druhému stěžovateli bylo porušeno jejich základní právo na účinné vyšetřování vyplývající z práva nebýt podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé se na konci července a začátku srpna 2011 účastnili protestu proti kácení stromů v lokalitě Ptačího potoka v Národním parku Šumava. Tvrdí přitom, že v průběhu těchto protestů byli – každý odděleně – podrobeni ze strany policie různým formám nelidského či ponižujícího zacházení. Ve své ústavní stížnosti pak všech pět stěžovatelů namítá, že orgány činné v trestním řízení neprovedly účinné vyšetřování, čím došlo k poručení jejich ústavně zaručených práv.

Všichni stěžovatelé podali ihned po policejním zásahu trestní oznámení. Poté, co Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) vyhodnotila postup policie proti prvnímu stěžovateli a věc odložila, podali stěžovatelé nové trestní oznámení. I přes jejich námitky ohledně neefektivního vyšetřování byla věc státním zastupitelstvím opět postoupena GIBS, která dospěla k závěru, že nebyly předloženy žádné nové skutečnosti. Tento postup následně posvětilo i Krajské státní zastupitelství v Plzni a Vrchní státní zastupitelství v Praze. První stěžovatel poté uspěl se svou ústavní stížností a GIBS na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 (viz tisková zpráva a text nálezu zde: https://bit.ly/2Cv755M) zahájila úkony trestního řízení ve věci přečinu zneužití pravomoci úřední osoby a zločinu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení. V listopadu 2016 GIBS vydala usnesení, kterým byla věc opět odložena. Stěžovatelé následně neuspěli ani se svou stížností ke Krajskému / číst více /

III. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 02.04.2019 08:00 do: 02.04.2019 08:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 35/19
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. listopadu 2018 č. j. 40 A 27/2018-159
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: P. M.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl návrh na neplatnost hlasování ve volbách do zastupitelstva města Bílina konaných ve dnech 5. a 6. 10. 2018. Krajský soud nejprve připomněl, že pro soudní přezkum sice není v zákoně zakotvena zásada koncentrace řízení, jde však o zásadu, která z něj implicitně vyplývá. Dle § 90 odst. 3 soudního řádu správního má soud rozhodnout do 20 dnů poté, co mu návrh došel. Z takto krátké lhůty proto vyplývá zásada koncentrace v tom smyslu, že není možno přihlížet k námitkám uplatněným po lhůtě pro podání návrhu (zde krajský soud odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2004 č. j. Vol 13/2004-91 a nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 6/11, bod 23. odůvodnění). Z tohoto důvodu se krajský soud nezabýval tvrzeními stěžovatele uplatněnými až po lhůtě pro podání návrhu. Stejný princip je dle krajského soudu nutné vztáhnout i na uplatnění důkazních návrhů, a to až na ojedinělé výjimky, kdy navrhovatel nemohl důkazní návrh vztahující se výhradně ke včas uplatněným námitkám přednést dříve. Řadu důkazních návrhů stěžovatel uplatnil až v podání, které soudu doručil v pátek dne 2. 11. 2018. Jednání bylo přitom nařízeno na pondělí 5. 11. 2018 a konec lhůty pro vydání rozhodnutí připadl na středu 7. 11. 2018. Stěžovateli nic nebránilo tyto důkazní návrhy uplatnit / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 34/2019

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu rodinného života zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel je otcem nezletilého syna (nar. v roce 2009), kterého má ve své péči. Bylo mu předběžným opatřením uloženo, aby umožnil prarodičům styk s nezletilým v každém sudém kalendářním týdnu vždy v sobotu od 9 hodin do neděle 16 hodin. Ústavní stížností napadenými usneseními Okresního soudu v Lounech a odvolacího Krajského soudu v Ústí nad Labem byly stěžovateli podle § 502 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních uloženy dvě pokuty v celkové výši 24 000 Kč (10 000 a 14 000 Kč), resp. po snížení odvolacím soudem ve výši 7 000 Kč (6 000 Kč a 1 000 Kč) za nerealizování styků nezletilého s prarodiči. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Konstatoval, že tuto pokutu nelze vnímat primárně jako sankci za porušení práva, ale jako prostředek donucení povinného, aby respektoval právní poměry založené vykonávaným titulem. Pokud proto ze zjištěných okolností vyplývá, že povinný nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné. Ústavní soud také připomněl, že v rámci přezkumu rozhodnutí týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je třeba především vycházet z nejlepšího zájmu dítěte.

Krajský soud uložení pokuty odůvodnil především tím, že nelze akceptovat nenaplňování pravomocného rozhodnutí o zatímní úpravě styku. Jak však Ústavní soud zjistil, k uložení pokuty došlo i přesto, že nezletilý / číst více /

II. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.03.2019 08:30 do: 27.03.2019 09:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3573/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 2018, č. j. 13 Co 88/2018-1125, usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 28. 2. 2018, č. j. 0 P 296/2011-1099, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 13 Co 212/2018, a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 0 P 296/2011.
Stručná charakteristika: právo na ochranu rodinného života
Označení navrhovatelů: J. Š.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovateli bylo usnesením o nařízení předběžného opatření Okresního soudu v Lounech uloženo, aby prarodičům umožnil osobní styk s nezletilým (nar. 2009) v každém sudém kalendářním týdnu vždy v sobotu od 9.00 hodin do následující neděle v 16.00 hodin nepřetržitě. Ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu ze dne 28. 2. 2018 byla stěžovateli na návrh prarodičů po předchozí marné výzvě soudu uložena podle ustanovení § 502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů pokuta v celkové výši 10.000 Kč za neuskutečněné styky s nezletilým v období od 7. 10. 2017 do 11. 2. 2018. K odvolání stěžovatele bylo prvoinstanční rozhodnutí změněno ústavní stížností rovněž napadeným usnesením krajského soudu ze dne 7. 8. 2018, který pokutu za neuskutečněné styky snížil na částku 6.000 Kč. Dalším ústavní stížností napadeným usnesením, vydaným pod výše uvedenou spisovou značkou dne 28. 8. 2018, uložil okresní soud stěžovateli ze stejného důvodu pokutu ve výši 14.000 Kč, tentokrát za nerealizování styků s prarodiči v období od 24. 2. 2018 do 26. 8. 2018. K odvolání stěžovatele bylo prvoinstanční / číst více /

Ústavní soud, Brno, PV 2/2019

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) odmítlo návrh II. senátu Ústavního soudu na zrušení § 241b odst. 3 věty první a § 243b ve slovech „§ 43,“ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 241b odst. 3 věty první občanského soudního řádu dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Ustanovení § 243b občanského soudního řádu zase stanoví, že pro dovolací řízení platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak; ustanovení § 43, 92, 95 až 99 a 107a však pro dovolací řízení neplatí. Citaci uvedených ustanovení nutno doplnit v tom ohledu, že § 43 občanského soudního řádu upravuje postup soudu prvního stupně v případech, kdy podání neobsahuje všechny stanovené náležitosti. Předseda senátu by byl v případě, že by se toto ustanovení použilo, povinen vyzvat účastníka řízení k opravě nebo doplnění podání a poučit jej o způsobu, jak tuto opravu či doplnění provést. Podle názoru II. senátu Ústavního soudu jsou tato ustanovení v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Plénum Ústavního soudu však návrh na zrušení na zrušení § 241b odst. 3 občanského soudního řádu ve slovech „v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 238 až 238a)“ a § 243b občanského soudního řádu ve slovech „§ 43“, odmítlo pro zjevnou neopodstatněnost. Ve zbylém rozsahu odmítlo návrh na zrušení § 241b odst. 3 první věty občanského soudního řádu jako podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Odmítnutím návrhu přijal Ústavní soud návrh rozhodnutí, který se podstatně liší od návrhu původní soudkyně zpravodajky Kateřiny / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 33/2019

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soud a rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatele vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Evidovaná právnická osoba Římskokatolická farnost Bohuňovice (v tomto řízení vedlejší účastnice) se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že vlastníkem blíže specifikovaného pozemku – orné půdy – je Česká republika s právem hospodařit s touto nemovitostí. Předmětný pozemek na základě kupní smlouvy uzavřené s tehdejším Pozemkovým fondem České republiky získal stěžovatel. Okresní soud v Olomouci však dospěl k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná, neboť převodu pozemku, který je původním majetkem církve, bránil zákaz zakotvený v § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (zákon o půdě). Stěžovatel se následně proti rozhodnutí okresního soudu neúspěšně bránil u odvolacího i dovolacího soudu. Poté se obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména zdůraznil, že kupní smlouvu uzavřel v dobré víře, kdy byl jak Pozemkovým fondem České republiky, tak i přípisem katastrálního úřadu a zápisem ve veřejném registru ubezpečen, že na pozemku neváznou žádné právní vady. Stěžovatel se domnívá, že pokud ustálená judikatura Ústavního soudu považuje dobrou víru za prioritní při nabytí nemovitosti od nevlastníka, musí tento princip ve zvýšené míře platit i pro nabytí od vlastníka.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud připomíná, že se ve své judikatuře výkladem § 29 zákona o půdě (tzv. blokační ustanovení zákona o půdě) již mnohokrát zabýval, v poslední době / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 32/2019

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti a rozhodl, že postupem Okresního soudu v Liberci spočívajícím v nakládání s trestním příkazem jako s pravomocným a vykonatelným, ačkoliv stěžovatelce nebyl doručen řádně jeho úřední překlad, byla porušena její ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a na obhajobu v trestním řízení dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zároveň Ústavní soud zakázal okresnímu soudu v tomto zásahu pokračovat.

Proti stěžovatelce (státní příslušnici Ukrajiny) bylo vedeno zkrácené přípravné řízení pro podezření ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny. Dne 12. 10. 2017 bylo před nalézacím soudem provedeno vazební zasedání, na němž byl stěžovatelce předán trestní příkaz. Tím byla stěžovatelka uznána vinnou a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na dobu dvou let, trest propadnutí věci a trest vyhoštění na dobu dvou let. Stěžovatelka nebyla při vazebním zasedání zastoupena obhájcem, byla mu však přítomna tlumočnice z jazyka ukrajinského. Stěžovatelka i státní zástupkyně se na tomto vazebním zasedání vzdaly práva odporu. Následně si stěžovatelka zvolila obhájce a jeho prostřednictvím podala dne 19. 10. 2017 proti trestnímu příkazu odpor, na nějž reagoval nalézací soud sdělením ze dne 24. 10. 2017, v němž obhájce stěžovatelky informoval o tom, že trestní příkaz nabyl právní moci dne 12. 10. 2017, neboť se stěžovatelka vzdala práva podat odpor. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítala, že její vzdání se práva podat odpor při vazebním zasedání nebylo učiněno vědomě a při znalosti všech následků. Tvrdí, že ačkoliv se zasedání zúčastnila tlumočnice, nebyl jí řádně přetlumočen celý obsah trestního příkazu, zejména že jí nebylo řádně / číst více /

III. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.03.2019 09:00 do: 19.03.2019 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3464/17
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti zásahu spočívajícímu v nakládání s trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 5 T 128/17, jako s pravomocným a vykonatelným
Stručná charakteristika: Podmínky doručení trestního příkazu v trestním řízení
Označení navrhovatelů: H. I., zast. advokátem Mgr. Václavem Dařbujanem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Proti stěžovatelce bylo vedeno zkrácené přípravné řízení pro podezření ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny. Dne 12. 10. 2017 bylo před nalézacím soudem provedeno vazební zasedání, na němž byl stěžovatelce předán předmětný trestní příkaz, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na dobu dvou let, trest propadnutí věci a trest vyhoštění na dobu dvou let. Při předmětném vazebním zasedání stěžovatelka nebyla zastoupena obhájcem, byla mu však přítomna tlumočnice z jazyka ukrajinského. Stěžovatelka i státní zástupkyně se na tomto vazebním zasedání vzdaly práva odporu, přičemž stěžovatelka tak učinila i za osoby oprávněné. Následně si stěžovatelka zvolila obhájce a jeho prostřednictvím podala dne 19. 10. 2017 proti trestnímu příkazu odpor, na nějž reagoval nalézací soud sdělením ze dne 24. 10. 2017, v němž obhájce stěžovatelky informoval, že trestní příkaz nabyl právní moci dne 12. 10. 2017, neboť práva podat odpor se vzdaly státní zástupkyně i stěžovatelka za sebe a osoby oprávněné. Stěžovatelka uvedla, že její vzdání se práva podat odpor při vazebním zasedání dne 12. 10. 2017 nebylo učiněno vědomě a při znalosti všech následků. Stěžovatelka tvrdí, že ačkoliv se předmětného vazebního zasedání účastnila tlumočnice, nebyl jí řádně přetlumočen / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 31/2019

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) zamítlo návrh skupiny 18 senátorů na zrušení zákona č. 223/2016 Sb., o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě.

Napadený zákon reguluje prodejní dobu velkoobchodních a maloobchodních prodejen s prodejní plochou přesahující 200 m2 během určených státních svátků. Porušení zákazu prodeje ve vymezené dny je sankcionováno jako správní delikt a hrozí za něj pokuta od České obchodní inspekce. Navrhovatelé namítali, že zákon je v přímém rozporu se čtyřmi ústavně zaručenými právy, z nichž dvě jsou základními lidskými právy a dvě hospodářskými a sociálními právy: rovnost lidí v právech zaručená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod; právo na soukromí a princip autonomie vůle zaručené v čl. 4 a čl. 7 Listiny; právo na svobodné podnikání zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na získávání prostředků pro své životní potřeby prací zaručené v čl. 26 odst. 3 Listiny. Ústavní soud se tedy v prvé řadě musel rozhodnout, zda podrobí napadený zákon přísnějšímu testu proporcionality, či mírnějšímu testu racionality (podrobně viz body 24 až 35 odůvodnění) a dospěl k závěru, že v tomto případě postačí provést test racionality. V souvislosti s tím zároveň konstatoval, že zákon v prvních dvou krocích testu obstojí (vymezení jádra hospodářského, sociálního práva či kulturního práva; zhodnocení, zda se požadovaný nárok dotýká jádra tohoto práva).

Při posuzování legitimity cíle zákonné úpravy (třetí krok testu) lze tento cíl dovodit nejen z důvodové zprávy, ale i z obecně známých skutečností. Jde o posílení sociální a rodinné soudržnosti tím, že je pevně vymezen alespoň určitý rozměr pevně stanoveného volného času, který mohou lidé trávit společně. Ústavní soud k tomu uvádí, že je legitimním cílem zákona umožnit zaměstnancům v pracovním poměru si připomenout svátky, které jsou součástí české kulturní a duchovní tradice. Stejně tak je legitimní připomenout i všem ostatním, / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 30/19

V pátek dne 8. března uspořádal Ústavní soud Maďarska mezinárodní konferenci na téma „Ústavní EU identita 2019 – jednota v rozmanitosti“. Jedním z hlavních řečníků této konference byl i předseda Ústavního soudu České republiky Pavel Rychetský, který zde vystoupil s příspěvkem „Několik poznámek k ústavnímu soudnictví, Evropské unii a jejich styčným bodům“. Konferenci otevřel svým vystoupením prezident Maďarské republiky János Áder.

Konference si kladla za cíl prohloubit diskusi o národní identitě, jakožto institutu evropského práva, a jeho percepci napříč evropskými ústavními soudy i orgány Evropské unie. Za Soudní dvůr Evropské unie zde přednesl hlavní projev předseda Koen Lenaerts a svá stanoviska představili zástupci osmi evropských ústavních soudů. Ačkoliv se jednotlivá vystoupení lišila úhlem pohledu i mírou významu, který ústavní soudy národní identitě přikládají, byla budapešťská konference důležitou reflexí aktuálního vývoje a cenným příspěvkem do další diskuse o vztahu národních ústavních soudů a unijních institucí.

Vlastimil Göttinger
generální sekretář Ústavního soudu

/ číst více /

III. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.03.2019 08:00 do: 12.03.2019 08:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3456/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2018 č. j. 30 Cdo 3991/2017-585 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017 č. j. 69 Co 351/2014-552
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: FinArt s.r.o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se žalobou domáhala po České republice – Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastnici řízení před Ústavním soudem) zaplacení částky 38 190 968 Kč s úrokem z prodlení na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nesprávný úřední postup spatřovala v nepřiměřené délce řízení před Krajským soudem v Praze o její vylučovací žalobě. Před krajským soudem bylo vedeno konkursní řízení úpadce obchodní společnosti Vyšehrad a. s. Správce konkursní podstaty zahrnul do soupisu konkursní podstaty i nemovitosti stěžovatelky, která dne 21. 2. 2001 podala vylučovací žalobu. Řízení bylo pravomocně skončeno až dne 3. 12. 2009, přičemž stěžovatelka dosáhla vyloučení svých nemovitostí z konkursní podstaty. Stěžovatelka tvrdila, že toto řízení mělo být skončeno nejpozději 20. 12. 2004 (tj. dnem vydání v pořadí druhého rozhodnutí o odvolání, které nabylo právní moci dne 25. 1. 2005), nestalo se tak a řízení bylo pravomocně skončeno až dne 3. 12. 2009 vydáním v pořadí čtvrtého rozhodnutí o odvolání. V souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení stěžovatelka v žalobě uplatnila nárok na náhradu škody, která jí vznikla tím, že až do pravomocného rozhodnutí o vylučovací žalobě nemohla nakládat se svým majetkem. Po tuto dobu tedy nemohla prodat své nemovitosti zahrnuté do soupisu konkursní podstaty. Stěžovatelka v žalobě požadovala náhradu škody: ve výši / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 29/2019

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka v únoru roku 2005 podstoupila zákrok spočívající v operativním odstranění štítné žlázy, z důvodů komplikací se ještě téhož dne musela podrobit revizní operaci. Protože zdravotní problémy neustávaly, byla stěžovatelka opět operována a bylo zjištěno, že jí při odstraňování štítné žlázy byly oboustranně přeťaty oba dolní hrtanové nervy. Nutnost následných operačních zákroků neustala a stěžovatelka musela podstoupit v období od 18. 2. 2005 do 12. 1. 2009 celkem 11 operačních zákroků včetně tracheostomie. Soudy stěžovatelce přiznaly jednorázové odškodnění bolesti za období až do 12. 1. 2009 a náhradu ušlého výdělku v celkové výši 644 277 Kč s příslušenstvím. Následně stěžovatelka podala další žalobu, prostřednictvím které se domáhala odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 7 920 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaná nemocnice uplatnila v řízení námitku promlčení, kterou obecné soudy posoudily jako důvodnou. Zdravotní stav stěžovatelky se podle názoru soudů ustálil v srpnu 2006, nejpozději v březnu 2007, právo na náhradu škody na zdraví bylo v důsledku uplynutí tzv. subjektivní dvouleté doby promlčeno nejpozději v březnu 2009, avšak žaloba byla podána až 10. 1. 2011. Nejvyšší soud připomněl, že počátek běhu dvouleté doby se váže k okamžiku, kdy se poškozený o vzniklé škodě dozvěděl – což se stane zpravidla tehdy, když se po léčení jeho zdravotní stav natolik ustálí, že jej lze objektivně zhodnotit. Stěžovatelka poté podala proti rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl.

Je třeba si uvědomit, / číst více /