Ústavní soud, Brno, TZ 28/2019

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Čtyři stěžovatelé – obchodní společnost guidemedia etc. s. r. o., její jednatel, redaktor a autor komentářů – byli trestně stíháni za to, že společně vytvořili, v nákladu 10 000 kusů vydali a následně od 6. 12. 2012 na knižním trhu prodávali knihu „Adolf Hitler Projevy“. Obžaloba jim kladla za vinu, že tím spáchali zločin založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, schvalování a ospravedlňování genocidia, přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka (u stěžovatelů – fyzických osob) a dále přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia (u stěžovatelky guidemedia etc. s.r.o.). Stěžovatelé byli pravomocně zproštěni obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek zakládá výše uvedené trestné činy. Nejvyšší státní zástupce následně podal k Nejvyššímu soudu dovolání v neprospěch všech stěžovatelů [s odkazem na § 265b odst. 1 písm. l) a písm. g) trestního řádu]. V dovolání poukázal na extrémní nesoulad, jenž spatřoval v tom, že nalézací Městský soud v Brně a odvolací Krajský soud v Brně nevyvodily z pořízených důkazů závěry, které by těmto důkazům odpovídaly, a v důsledku toho nesprávně právně posoudily jednání stěžovatelů jako trestně nepostižitelné. Odpovídajícím způsobem se dle jeho názoru nevyrovnaly se závěry odborného znaleckého vyjádření PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D., který uvedl, že kniha úmyslně manipulativním způsobem propaguje nacistickou ideologii. Podle dovolatele soudy nevysvětlily, proč nevyšly z uvedeného odborného vyjádření, ale nahradily ho vlastním názorem, že jde pouze o prezentaci autentického historického textu. Nejvyšší soud ústavní stížností / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 27/2019

II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti dvou stěžovatelů a zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z důvodu porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Oba stěžovatelé byli v minulosti uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem vraždy ve formě spolupachatelství, za což jim byly uloženy souhrnné výjimečné tresty odnětí svobody, a podali proti rozhodnutím obecných soudů samostatné ústavní stížnosti, přičemž ústavní stížnost jednoho ze stěžovatelů byla zamítnuta nálezem sp. zn. IV. ÚS 1098/15 ze dne 22. 3. 2016, jímž Ústavní soud podrobně vyložil ústavně konformní způsob používání metody pachové identifikace v trestním řízení. Stěžovatelé poté podali návrhy na povolení obnovy řízení, které byly krajským soudem zamítnuty. Proti tomuto zamítavému usnesení podali oba stěžovatelé stížnosti, přičemž jeden z nich ve fázi stížnostního řízení před Vrchním soudem v Olomouci navrhl provést jako další důkaz metodiku pachové identifikace zpracovanou v rámci projektu Ověření a zdokonalení metody pachové identifikace, současně uvedl, že metodika není veřejně dostupná, a proto navrhuje soudu, aby ji vyžádal. Vrchní soud si skutečně od Ministerstva vnitra vyžádal kompletní metodiku týkající se metody pachové identifikace, kterou zpracovala Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, Katedra obecné zootechniky a etologie, Centrum pro výzkum chování psů České zemědělské univerzity v Praze. Tato metodika obsahuje podrobný rozbor metody pachové identifikace tak, jak byla prováděna podle tehdy platného pokynu ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky. Vrchní soud svým ústavními stížnostmi napadeným rozhodnutím v neveřejném zasedání stížnosti zamítl jako nedůvodné, přičemž obsah metodiky i její přílohy přečetl v neveřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatelů a jejich obhájců a podrobně se k ní vyjádřil v bodě 40 napadeného usnesení.

Jak již Ústavní soud mnohokrát zopakoval, účelem řízení o povolení obnovy řízení není přezkoumávat zákonnost, případně / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 26/2019

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Okresní soud v Mostě k návrhu stěžovatele jako povinného zastavil exekuci a uložil oprávněné obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s. uhradit stěžovateli náklady exekučního řízení a náklady exekuce soudnímu exekutorovi. Dospěl totiž k závěru, že smlouva o úvěru, který poskytla obchodní společnost stěžovateli, je neplatná pro zjevnou nespravedlnost, protože výše úrokové sazby mimo jiné desetkrát převyšuje úrokové sazby bankovních institucí. Okresní soud shledal rovněž jako nemravné i opakované poskytnutí revolvingu s navýšením. Souhrn všech smluvních pokut podle něho představuje nepřiměřené zajištění. Smlouvou o revolvingovém úvěru se přitom oprávněná a stěžovatel dohodli na poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč se splatností 24 měsíců a výší splátek 1 180 Kč měsíčně, celková částka splatná povinným činila 28 320 Kč a smluvní úrok tak činil 98,10 %. Výše revolvingu činila 10 832 Kč, za jehož každé poskytnutí měl stěžovatel hradit uhradit částku 21 240 Kč a jeho úroková sazba činila 72,89 % ročně. Podle okresního soudu byla smlouva o úvěru uzavřená mezi oprávněnou a stěžovatelem koncipována tak, že jí lze podle okresního soudu hodnotit jako zjevnou nespravedlnost podle judikatury Ústavního soudu. Rozpor s dobrými mravy pak okresní soud spatřoval v objektivně existujícím hrubém nepoměru vzájemných plnění, který nespočívá jen v lichevním úroku, ale i v množství smluvních pokut ohrožujících výlučně úvěrovaného – tedy stěžovatele. Krajský soud v Ústí nad Labem se s tímto rozhodnutím okresního soudu neztotožnil a k odvolání oprávněné jeho usnesení změnil tak, že se návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítá. V daném případě podle názoru krajského soudu není namístě závěr o neplatnosti účastníky sjednané / číst více /

III. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.03.2019 08:00 do: 05.03.2019 08:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 4129/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. září 2018 č. j. 95 Co 117/2018-139
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu, právo na ochranu vlastnictví
Označení navrhovatelů: C. H.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Mostě k návrhu stěžovatele jako povinného zastavil exekuci v plném rozsahu, uložil oprávněné – obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici) – uhradit stěžovateli náklady exekučního řízení a oprávněné též uložil povinnost zaplatit náklady exekuce soudnímu exekutorovi. Dospěl totiž k závěru, že smlouva o úvěru, který poskytla oprávněná stěžovateli je neplatná pro zjevnou nespravedlnost, protože výše úrokové sazby mimo jiné desetkrát převyšuje úrokové sazby bankovních institucí. Okresní soud shledal nemravným i opakované poskytnutí revolvingu s navýšením. Souhrn všech smluvních pokut podle něho představuje nepřiměřené zajištění. Smlouvou o revolvingovém úvěru se přitom oprávněná a stěžovatel dohodli na poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč se splatností 24 měsíců a výší splátek 1 180 Kč měsíčně, celková částka splatná povinným činila 28 320 Kč. Smluvní úrok tak činil 98,10 %. Výše revolvingu činila 10 832 Kč, za jehož každé poskytnutí měl stěžovatel uhradit částku 21 240 Kč a jeho úroková sazba činila 72,89 % ročně. Na základě těchto zjištění okresní soud dospěl k závěru, že smlouva o revolvingovém úvěru jako spotřebitelská smlouva byla sjednána zjevně v neprospěch stěžovatele jako spotřebitele, když smluvní úrok byl sjednán v rozporu s dobrými mravy, neboť převyšoval trojnásobek úroku požadovaného tehdy bankami. Dalším důvodem neplatnosti byl podle okresního soudu automatický revolving s úrokovou sazbou 72,89 % / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 25/2019

II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti obchodní společnosti Kovové profily, spol. s r.o. a zrušil napadené rozsudky správních soudů z důvodu porušení vlastnického práva garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Orgány finanční správy zahájily vůči stěžovatelce kontrolní procesy na základě podezření, že by se stěžovatelka mohla v rámci obchodování s drahými kovy podílet na tzv. „daňovém karuselu“. Rozsah kontrolních procesů byl limitován na obchodování s drahými kovy, správce daně však po dobu trvání několikaleté kontroly zadržoval celou částku nadměrného odpočtu DPH včetně plnění týkajících se jiných obchodních aktivit stěžovatelky.

Stěžovatelka opakovaně požadovala zúžení kontroly jen na sporná plnění a vrácení té části nadměrného odpočtu, o níž správce daně neměl žádné pochybnosti. Této žádosti však správce daně nevyhověl. Stěžovatelka se proto obrátila na správní soud s žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu. Obecné soudy však aprobovaly postup správce daně a k zadržování nadměrného odpočtu uvedly, že nesporná část musí sdílet osud té části, která je dosud prověřována.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítala především nepřiměřenou délku kontrolních procesů a absenci lhůt pro provedení jednotlivých úkonů v rámci daňové kontroly. Nepřiměřeně dlouhá daňová kontrola je dle stěžovatelky způsobilá uvalit na daňový subjekt nepřiměřené břemeno a zadržování nesporné části nadměrného odpočtu je neoprávněným zásahem do vlastnického práva.

Ústavní soud ve svém nálezu úvodem předeslal, že mu nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů týkající se rychlosti a hospodárnosti postupu správce daně. Ve svém přezkumu se proto omezil na zkoumání ústavnosti zadržování nadměrného odpočtu DPH, resp. jeho nesporné části. Ústavní soud uvedl, že zadržování nadměrných odpočtů je bezesporu zásahem do vlastnického práva daňového subjektu. Tento zásah musí probíhat na základě zákona a v jeho mezích. V projednávané věci bylo do vlastnického práva stěžovatelky zasaženo tím, že po dobu trvání daňové kontroly jí byla správcem / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 24/2019

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil výrok II rozsudku Krajského soudu v Plzni, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy požadovala vyšší výživné pro své dvě nezletilé děti (nar. v roce 2005 a 2009). Okresní soud v Domažlicích jejímu návrhu částečně vyhověl a zvýšil měsíční výživné pro dceru z původních 3 000 Kč na 5 500 Kč a pro mladšího syna z 2 000 Kč na 3 500 Kč. Po obsáhlém dokazování dospěl soud k závěru, že v rozporu s tvrzením stěžovatelky otec vynakládal určité výdaje ve prospěch dětí i nad rámec stanovené vyživovací povinnosti. Na druhou stranu však podle zjištění soudu výdělky uváděné otcem (cca 16 tisíc korun čistého) nemusí představovat jeho reálný příjem. Otec v mezidobí náhle ukončil své podnikání v oboru zámečnictví, podnik převedl na svého bývalého zaměstnance a nechal se jím zaměstnat. Soud zohlednil také otcovu zálibu v hazardních hrách (poker, sázky na internetu), na kterou vynakládá značné prostředky. Otec podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, kterému Krajský soud v Plzni vyhověl a ústavní stížností napadeným výrokem svého rozsudku zvýšil výživné pro dceru pouze na 3 500 Kč, s účinností od 1. 2. 2015 pak na 4 000 Kč a pro syna na 3 000 Kč. Podle krajského soudu nebylo v řízení prokázáno, že by otec účelově, bez vážného důvodu, ukončil podnikání. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své stížnosti zejména namítá, že krajský soud porušil její právo na soudní ochranu, když vycházel při svém hodnocení jen z přehledu příjmů předloženého otcem a dalšími skutečnostmi, které vyšly najevo, se nezabýval.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Pro zajištění zásadně shodné životní úrovně dítěte / číst více /

IV. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.02.2019 09:00 do: 26.02.2019 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2906/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2018, č. j. 56 Co 413/2017-640
Stručná charakteristika: Výživné pro nezletilé; odůvodnění odlišného právního názoru odvolacího soudu
Označení navrhovatelů: J. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala zvýšení výživného pro své dvě nezletilé děti. Okresní soud v Domažlicích zvýšil měsíční výživné pro starší dceru na 5 500 Kč (z původních 3 000 Kč) a pro mladšího syna na 3 500 Kč (z původních 2 000 Kč), obojí s účinností od 1. 2. 2015 a rozhodl o nedoplatku na výživném za období 1. 2. 2015 do 30. 6. 2017 v souhrnné výši 118 300 Kč. Návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného okresní soud vyhověl pouze částečně, neboť bylo prokázáno, že v rozporu s tvrzeními matky otec vynakládal určité výdaje ve prospěch dětí i nad rámec stanovené vyživovací povinnosti. Na druhou stranu však soud dospěl k závěru, že ač otec doložil formální náležitosti ukončení podnikání, okolnosti jeho nového zaměstnání u bývalého zaměstnance, který otcovo podnikání převzal, se běžnému pracovnímu poměru vymykají a výdělky uváděné otcem nemusejí představovat jeho reálný příjem. Nalézací soud zohlednil ještě otcovu zálibu v hazardních hrách (poker, sázky na internetu), na kterou vynakládá značné prostředky. Krajský soud v Plzni změnil k odvolání otce rozsudek okresního soudu ústavní stížností napadeným výrokem II tak, že pro nezletilou se měsíční výživné s účinností od 1. 2. 2015 do 31. 12. 2017 zvyšuje jen na částku 3 500 Kč a s účinností od 1. 1. 2018 na 4 000 Kč. Pro nezletilého / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 23/2019

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Městského soudu v Praze, neboť jím bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce sedmi let. Po vykonání dvou třetin trestu požádal stěžovatel o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Obvodní soud pro Prahu 6 stěžovateli vyhověl a rozhodl o podmíněném propuštění z výkonu trestu za současného stanovení zkušební doby v trvání sedmi let a vyslovení dohledu. Vyšel přitom z hodnocení ředitele věznice a ze skutečnosti, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody poprvé. Nechal také vypracovat znalecký posudek z oboru psychiatrie, odvětví sexuologie, který se vyslovil ve prospěch podmíněného propuštění stěžovatele. Proti rozhodnutí obvodního soudu podali stížnost jak stěžovatel (proti délce zkušební doby), tak i státní zástupkyně. Státní zástupkyně měla za to, že nebyly naplněny podmínky pro podmíněné propuštění, neboť stěžovatel nikdy nepřijal odpovědnost za skutek, pro který byl odsouzen. Městský soud v Praze stížnosti státní zástupkyně vyhověl, usnesení obvodního soudu zrušil a sám rozhodl tak, že žádost stěžovatele o podmíněné propuštění zamítl. Podle městského soudu stěžovatel dosud svou trestnou činnost popírá, nepřijal na ni sebekritický náhled a podmínka polepšení se tak dle soudu nebyla naplněna. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že nesplnění podmínek podmíněného propuštění dovodil městský soud v podstatě pouze z toho, že se stěžovatel k trestnému činu nikdy nedoznal, přičemž splnění všech ostatních podmínek dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku ani nerozporoval. Soud tak po něm dle jeho názoru de facto vyžadoval, aby se ke svému činu doznal, takovou podmínku propuštění však platná právní úprava nepředepisuje.

Ústavní soud / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 22/2019

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vladimír Sládeček) zamítlo návrh skupiny 17 senátorů (dále jen „navrhovatelka“) na zrušení ustanovení Čl. II. bodů 2. a 3. zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Napadená ustanovení jsou součástí zákona, který novelizuje zákon o pozemních komunikacích s účinností k 1. 9. 2012. Upravují, stručně řečeno, možnost provozovat reklamní zařízení (tzv. billboardy), jejichž zřízení a provozování na dálnici či silnici I. třídy a v jejich blízkosti bylo silničním správním úřadem povoleno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, i nadále až do zániku povolení, nejdéle však pět let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Vlastník takového zařízení je po ukončení pěti let – v případě, že mu na jeho žádost nebylo vydáno nové povolení – povinen bez zbytečného odkladu, nejpozději však do pěti pracovních dnů, toto zařízení odstranit.

Navrhovatelka namítala, že napadená ustanovení jsou v rozporu s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a ústavně garantovaným právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Podle navrhovatelky by také mohly přicházet v úvahu instituty ochrany nabytých práv, legitimního očekávání, nepravé retroaktivity a prohlášení veřejného zájmu zákonem. V této souvislosti též poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/04 (tzv. “jezy na Labi“) a sp. zn. Pl. ÚS 24/08 (o výstavbě vzletové a přistávací dráhy 06R – 24L letiště Praha Ruzyně).

Ústavní soud předně připomenul, jak již vícekrát konstatoval, že princip právní jistoty nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, která podléhá mimo jiné sociálně ekonomickým a technickým změnám, jež mohou vyžadovat i reflexi v nárocích kladených na bezpečnost silničního provozu a na okolnosti s ním spojené.

Pokud jde o námitku zákonné úpravy veřejného zájmu, Ústavní soud konstatoval, / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 21/2019

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) zamítl ústavní stížnost Římskokatolické farnosti – prelatury Český Krumlov směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhala určení, že je Česká republika vlastníkem konkrétních pozemků v katastrálním území Besednice, představujících historický majetek stěžovatelky. Obecné soudy dospěly k závěru, že sporné pozemky přešly podle § 2a a 2b zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí rovným dílem do vlastnictví městysu Besednice a města Trhové Sviny. Pozemky byly k 31. 12. 1949 přiděleny přídělovou listinou do majetku lesního družstva obcí, obce pozemky 16. 12. 1949 převzaly a staly se jejich vlastníky. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména tvrdila, že nebyly splněny podmínky přechodu pozemků ze státu na žalované obce, a obecným soudům vytýkala, že ustanovení § 2a a 2b zákona č. 172/1991 Sb. interpretovaly a aplikovaly ústavně nekonformním způsobem, čímž porušily její vlastnické právo (resp. legitimní očekávání) a také právo na řádný proces. Dané pochybení spatřuje v tom, že soudy poskytly ochranu právům města Trhové Sviny a městysu Besednice k majetku, který jim nebyl historicky přidělen, aniž by poměřoval kolidující právo církevního subjektu na vydání majetku, který ho vlastnil více než 400 let. Stěžovatelka se dovolává výkladového principu in favorem restitutionis a poukazuje zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (Restituce církevního majetku – „blokační“ ustanovení § 29 zákona o půdě), na základě kterého mělo vzniknout nejen její legitimní očekávání vydání restitučního zákona, ale také vydání jejího historického majetku státem podle takto přijaté právní úpravy, kterého se stát nemůže zbavit účelově restriktivním výkladem. Ohledně námitky finanční náhrady pak stěžovatelka uvedla, že její vyplacení sleduje primárně jiné než restituční cíle a / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 20/2019

V původním řízení obecné soudy zamítly návrh oprávněné obchodní společnosti na nařízení exekuce, protože rozhodčí doložku, která v jedné části splňovala požadavky z hlediska transparentnosti a v druhé části nikoliv, považovaly za absolutně neplatnou jako celek.

V jedné části rozhodčí doložky byl určen konkrétní rozhodce a v druhé části nikoliv – tam byl ponechán výběr rozhodce na vůli jedné smluvní strany, což není transparentní postup. K závěru o neplatnosti doložky dospěly soudy i přesto, že daný spor, ze kterého vzešel exekuční titul, nakonec skutečně rozhodoval rozhodce, který byl v rozhodčí doložce určen řádně.

Ústavní soud se s tímto výkladem neztotožňuje a naopak má za to, že obecné soudy jím porušily právo oprávněné obchodní společnosti na soudní ochranu. Podle názoru Ústavního soudu uvedená situace představuje typický příklad, kdy by měl dostat přednost výklad, který nezakládá neplatnost rozhodčí doložky jako celku, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá. Postup obecných soudů je proto třeba hodnotit jako přehnaně formalistický, ve svém důsledku zasahující do autonomie vůle smluvních stran.

Ústavní soud přitom nesdílí názor Nejvyššího soudu, že by částečná neplatnost ujednání o určení rozhodců vnášela tak značnou nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, že by kvůli tomu musela být rozhodčí doložka zneplatněna jako celek. Naopak je třeba zaujmout takové stanovisko, podle něhož bude vůle stran chráněna v maximální možné míře.

Obecně lze shrnout, že jedním ze základních principů výkladu smluv (potažmo i rozhodčích doložek) je přednost výkladu, který neplatnost smlouvy nezakládá, jsou-li samozřejmě oba výklady možné. V opačném případě by bylo zasahováno do smluvní svobody jednotlivce. Soudy však musí vždy rozhodovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem té které věci.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1336/18 je dostupný zde.

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu

/ číst více /

IV. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.02.2019 08:30 do: 19.02.2019 09:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: III. ÚS 3397/17
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2017 č. j. 28 Cdo 794/2017-231, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 19 Co 1587/2016-210 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 6. května 2016 č. j. 6 C 88/2015-154 ve znění opravného usnesení ze dne 3. června 2016 č. j. 6 C 88/2015-182
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), že Česká republika je vlastníkem konkrétních pozemků v katastrálním území Besednice (představujících historické vlastnictví subjektů Erzdechantei in Krumau a Prälatur in Krummau a/M.), stěžovatelce bylo uloženo zaplatit České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (1. vedlejší účastník) a městu Trhové Sviny (2. vedlejší účastník) jako žalovaným každému částku 1 500 Kč, a dále jím bylo rozhodnuto, že městys Besednice (jako další žalovaný) nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud vyšel z toho, že sporné nemovitosti přešly podle § 2a a 2b zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů rovným dílem do vlastnictví 2. vedlejšího účastníka a městysu Besednice, neboť byly ke dni 31. 12. 1949 přiděleny přídělovou listinou do majetku lesního družstva obcí s / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 19/2019

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2018, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na řádné soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Proti stěžovateli je již šestým rokem vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy, ke kterému mělo dojít v únoru roku 2013 v prostorách kadeřnictví provozovaného poškozenou v Hořicích v Podkrkonoší. Ve věci bylo vydáno již 12 meritorních rozhodnutí. Stěžovatel byl Krajským soudem v Hradci Králové nejprve čtyřikrát shledán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody (nejprve v trvání 16 let, poté 13 let), posléze do řízení zasáhl Nejvyšší soud, který nařídil, aby krajský soud věc znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Původní senát krajského soudu se totiž podle Nejvyššího soudu ukázal jako neschopný respektovat pokyny soudů vyšší instance. Po novém projednání a zopakování celého důkazního řízení krajský soud stěžovatele zprostil obžaloby pro nedostatek usvědčujících důkazů. Poté, co bylo toto rozhodnutí Vrchním soudem v Praze zrušeno, krajský soud stěžovatele obžaloby v novém řízení opět zprostil. Vrchní soud poté ústavní stížností napadeným usnesením zprošťující rozsudek krajského soudu znovu zrušil a nařídil, aby byla věc u krajského soudu projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Dospěl totiž k závěru, že rozhodující senát krajského soudu se není schopen oprostit od nesprávného hodnocení důkazů, a není tak s to rozhodnout nestranně. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že napadené rozhodnutí působí dojmem, že vrchní soud vede s Nejvyšším soudem válku o hodnocení důkazů, a protože / číst více /

IV. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.02.2019 08:30 do: 12.02.2019 09:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3780/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2018 č. j. 44 To 395/2018-87 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 7. 2018 č. j. 43 Nt 59/2018-14
Stručná charakteristika: právo na přístup k soudu
Označení navrhovatelů: D. R.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby. Obvodní soud na základě předloženého spisového materiálu shledal, že trestní stíhání je důvodné, když uvalení tzv. útěkové vazby je odůvodněno hrozbou vysokého trestu, značným majetkem stěžovatele a jeho bohatými zahraničními kontakty. Uvalení tzv. předstižné vazby je dle soudu dáno zejména tím, že páchání trestné činnosti mělo stěžovateli umožňovat život v nadstandardních podmínkách. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze zamítl ústavní stížností napadeným usnesením jako opožděně podanou. Stížnost podal stěžovatelův obhájce dne 3. 8. 2018 s tím, že stěžovatel s napadeným usnesením a jeho odůvodněním nesouhlasí a že tuto stížnost doplní ve lhůtě jednoho týdne ode dne, kdy bude obhájci známo písemné vyhotovení napadeného usnesení. Usnesení o vzetí do vazby bylo vyhlášeno dne 27. 7. 2018 za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce. Lhůta pro podání stížnosti tedy dle městského soudu uplynula dne 30. 7. 2018. Zároveň však byla stížnost podána ještě před doručením písemného vyhotovení usnesení obvodního soudu a lze tedy předpokládat, že stěžovatel nesouhlasil s ústně vyhlášeným odůvodněním. Podnětem tedy nebylo následně vypracované písemné odůvodnění a svůj nesouhlas s ústním odůvodněním mohl stěžovatel vyjádřit v zákonné lhůtě.

Městský soud dle stěžovatele nerespektuje judikaturu / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 18/2019

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) přijalo dne 29. ledna 2019 toto stanovisko:

I. Orgány činné v trestním řízení jednají (formou tzv. jiného zásahu) v rozporu s čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, spojují-li právní účinky s trestním příkazem, který bylo třeba za podmínek zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, přeložit do cizího jazyka, aniž byl úřední překlad tohoto trestního příkazu obviněnému doručen.

II. Stejně tak je neústavním zásahem orgánů činných v trestním řízení, spojují-li právní účinky doručení takového trestního příkazu se vzdáním se práva podat odpor osobou, proti které byl vydán, když ta předtím v průběhu trestního řízení prohlásila, že neovládá český jazyk, a nebyla vzhledem ke své specificky zranitelné pozici dostatečně poučena o významu vzdání se tohoto práva, popř. jí toto poučení nebo obsah trestního příkazu nebyly náležitě přetlumočeny.

Třetí senát Ústavního soudu dospěl při rozhodování o věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3464/17 k závěru, že předchozí judikatura Ústavního soudu se rozchází v otázce povahy porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelek a stěžovatelů v obdobných situacích, tzn. když se v důsledku vadného postupu obecných soudů vzdali práva podat odpor, následně jej přesto podali a příslušný obecný soud odmítl nařídit hlavní líčení, neboť měl za to, že vzdání se práva podat odpor mělo za následek, že trestní příkaz nabyl právní moci a vykonatelnosti. Část nálezové judikatury Ústavního soudu v takovém případě spatřuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod v jiném zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v nenařízení hlavního líčení (nálezy sp. zn. III. ÚS 3816/16 ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2443/14 ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 892/14 ze / číst více /