Ústavní soud, Brno, TZ 17/19

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) částečně vyhověl ústavní stížnosti a uložil Městskému soudu v Praze, aby nepokračoval v průtazích v řízení a ve věci stěžovatelky neprodleně jednal a rozhodl. Ve zbývající části, směřující proti rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny, byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost.

Stěžovatelka trpí roztroušenou sklerózou – nevyléčitelnou chorobou v progresivním stadiu – v jejímž důsledku trpí a je zcela odkázána na pomoc třetích osob. Vyzkoušela již mnoho léčebných prostředků, avšak úlevu pro ni představuje pouze léčebné konopí podávané formou inhalace, které není hrazeno z veřejného zdravotního pojištění. Běžné prostředky soudobé medicíny jí nejen neposkytují úlevu od bolesti, ale naopak způsobují další potíže, jako například odvápnění kostí či nechutenství, což stěžovatelka dokládá lékařskými zprávami. Jediným příjmem stěžovatelky je invalidní důchod, z něhož náklady spojené s užíváním léčebného konopí pokrýt nelze. Poté, co stěžovatelka neúspěšně žádala Veřejnou zdravotní pojišťovnu (VZP) o úhradu této léčby, obrátila se se správní žalobou na Městský soud v Praze, který rozhodnutí zrušil a vrátil věc VZP k dalšímu řízení. Stěžovatelka však nebyla úspěšná ani napodruhé. VZP odmítla léčebné konopí uhradit s poukazem na to, že stěžovatelka nevyužila všechny dostupné léčebné prostředky. Proti tomuto rozhodnutí VZP se stěžovatelka opětovně brání u Městského soudu v Praze (žalobu podala dne 4. ledna 2018), který doposud ve věci nerozhodl. Stěžovatelka se proto obrátila na Ústavní soud a ve své ústavní stížnosti požadovala zrušení rozhodnutí VZP a vznesla rovněž námitky proti dosavadnímu postupu městského soudu. Podle svých slov se nachází v bezvýchodné situaci a v důsledku průtahů v řízení jí hrozí vážná a neodvratitelná újma v podobě protrpěné bolesti a pošlapané lidské důstojnosti.

Ústavní soud předesílá, že ačkoliv stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, zabýval se ústavní stížností v části směřující proti průtahům vzhledem k / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 16/2019

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) zamítlo návrh Městského soudu v Praze na zrušení části ustanovení § 39c odst. 2 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech „nebo léčivý přípravek, o jehož nejvyšší ceně výrobce nebo úhradě bylo uzavřeno písemné ujednání; takové léčivé přípravky se vždy považují za dostupné na trhu v České republice,“ neboť dospělo k závěru, že napadené ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem.

Městský soud v Praze navrhl zrušení předmětné části ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění v souvislosti s jím vedeným řízením ve věci žalob tří farmaceutických společností, které jsou držiteli rozhodnutí o registraci konkrétních léčebných přípravků a jimž byly ve správním řízení upraveny podmínky úhrady z veřejného zdravotního pojištění. Městský soud při posouzení věci přezkoumával i použití napadené části ustanovení a dospěl k závěru, že je rozporné s čl. 31 Listiny základních práv a svobod, tedy se základním právem občanů na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky na základě veřejného pojištění. Tato část ustanovení zavádí nevyvratitelnou domněnku dostupnosti léčivého přípravku, o jehož nejvyšší ceně výrobce nebo úhradě bylo uzavřeno písemné ujednání. Podle názoru městského soudu v důsledku napadené právní úpravy může dojít k tomu, že léčivý prostředek fakticky dostupný nebude, ačkoliv zákon o veřejném zdravotním pojištění jeho dostupnost prohlašuje a vychází z ní. Ve svém souhrnu je pak popřen obecný princip veřejného zdravotního pojištění, který městský soud spatřuje v tom, že léčivý prostředek plně hrazený ze zdravotního pojištění musí být dostupný a jeho dostupnost musí být opřena o reálné zjištění, nikoliv o právní domněnku založenou na písemném ujednání, které je soukromoprávní smlouvou a ve své podstatě tuto dostupnost nijak upravovat nemusí.

Ústavní soud k tomu uvádí následující. Právo na bezplatnou zdravotní péči / číst více /

Ústavní soud, Brno, PV 1/2019

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 4 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

Právní věta: Naplňuje-li otázka možnosti „částečného“ rozporu s dobrými mravy obecným soudem při posouzení jako „zčásti“ neplatného nároku advokáta na mimosmluvní odměnu podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, některou z podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, pak postup, který k tomu nepřihlíží, vede k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 4 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 299/18 je dostupný zde.

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu

/ číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 15/2019

Včera odpoledne se soudce Jan Musil vzdal funkce soudce Ústavního soudu. Stalo se tak prohlášením učiněným osobně do rukou prezidenta republiky, a proto dnem 1. února 2019 jeho funkce zanikla.

Funkční období soudce Ústavního soudu je desetileté a je možné, aby byl soudce do své funkce jmenován opakovaně. Tak tomu bylo i v případě prof. JUDr. Jana Musila, CSc. Poprvé jej jmenoval soudcem Ústavního soudu dne 27. listopadu 2003 prezident republiky Václav Klaus a podruhé byl do stejné funkce soudce jmenován prezidentem republiky Milošem Zemanem (dne 20. ledna 2014).

Soudce Jan Musil se většinu svého profesního života věnoval trestnímu právu. V roce 1963 absolvoval studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, jíž – až na čtyřletou přetržku strávenou na Okresní prokuratuře v Šumperku – zůstal věrný celý život. Od roku 1967 působil na pražské právnické fakultě jako pedagog, v roce 1985 byl jmenován docentem a osm let později profesorem trestního práva. Celou katedru trestního práva ostatně mnoho let vedl. V letech 1992–1998 byl Jan Musil rektorem a do roku 2003 prorektorem Policejní akademie České republiky.

Foto: Ústavní soud – Jan Symon

Jeho patnáctileté působení na Ústavním soudu rámovala celá řada významných rozhodnutí. Byl soudcem zpravodajem více než čtyř desítek plenárních řízení, z nichž mnoho mělo široký společenský přesah. Jako člen senátu Ústavního soudu připravil přes čtyři tisíce návrhů na rozhodnutí, což je skutečně úctyhodné číslo. Je těžké jmenovat jen některá z jeho zásadních rozhodnutí, protože pan profesor Musil jich měl stovky. Mediálně nejsledovanější kauzou, v níž byl soudcem zpravodajem, se zřejmě stalo řízení vedené pod. sp. zn. Pl. ÚS 17/13 o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky Václavu Klausovi. Řízení bylo zastaveno s uplynutím funkčního období prezidenta republiky, protože primárním účelem tohoto typu řízení bylo „zbavit prezidenta republiky úřadu, nikoli podávat žalobci výklad objektivního ústavního práva“. / číst více /

IV. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.02.2019 08:30 do: 05.02.2019 09:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 299/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. 33 Cdo 4302/2015-442, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. května 2015 č. j. 19 Co 1021/2015-385, a to v části výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 19. ledna 2015 č. j. 21 C 68/2013-315 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. března 2015 č. j. 21 C 68/2013-334 ve výrocích II a III a proti výrokům II a III rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 19. ledna 2015 č. j. 21 C 68/2013-315 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. března 2015 č. j. 21 C 68/2013-334
Stručná charakteristika: nárok advokáta na mimosmluvní odměnu
Označení navrhovatelů: JUDr. P. M.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka, která působí jako advokátka, se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalovaném (v tomto řízení vedlejší účastník) zaplacení odměny za právní zastoupení. Obecné soudy dospěly k závěru, že v přezkoumávaném řízení bylo především spornou otázkou to, zda byla mezi účastníky uzavřena platná smlouva o odměně advokáta či nikoliv, jde-li o zastupování vedlejšího účastníka stěžovatelkou jako advokátkou při uplatňování nároků v rámci mimosoudního jednání. Předmětem řízení tak nebyl nárok na zaplacení odměny za zastupování vedlejšího účastníka v řízení, která se vedla před soudy, a kde stěžovatelce náležela jako odměna za právní služby částka 223 511,20 Kč. Obecné soudy dospěly k závěru, že mezi účastníky platná dohoda o výši odměny na zastupování vedlejšího účastníka stěžovatelkou v mimosoudních jednáních o jeho nárocích uzavřena nebyla. V / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 14/2019

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) zamítl ústavní stížnost Hnutí DUHA – Friends of the Earth Czech Republic podanou proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí a přípisu České inspekce životního prostředí.

Stěžovatelka v řízení vedeném před správními soudy marně usilovala o to být účastníkem správního řízení vedeného Českou inspekcí životního prostředí se Správou Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava (dále jen Správa Národního parku). Správa národního parku měla spáchat správní delikt spočívající v nedovoleném zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů a vykonávat činnost zakázanou ve zvláště chráněném území – na pozemcích v Národním parku Šumava. Stěžovatelka se svého účastenství v tomto řízení dovolávala na základě § 70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (ZOPK), podle kterého je občanské sdružení oprávněno za podmínek a v případech podle odstavce 2 tohoto ustanovení účastnit se řízení podle ZOPK.

Ustanovení § 70 odst. 2 ZOPK stanoví, že „[o]bčanské sdružení…jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny…, je oprávněno, pokud má právní subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona, s výjimkou řízení navazujících na posuzování vlivů na životní prostředí podle § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

Řízení vyvrcholilo před Nejvyšším správním soudem, který se ztotožnil s názorem Ministerstva životního prostředí a Městského soudu v Praze, že spojení „při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona“, poukazuje na prospektivní povahu řízení, jichž se mají ekologické spolky účastnit, tedy že se má jednat o řízení rozhodující o tom, zda má nebo nemá v budoucnu dojít k nějakému zásahu do přírody / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 13/2019

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) zamítlo návrh skupiny 30 senátorů (dále jen navrhovatelka) na zrušení zákona č. 340/2015 Sb., o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování těchto smluv a o registru smluv (zákon o registru smluv), ve znění pozdějších předpisů, případně na zrušení § 2 odst. 1 písm. b), písm. k) ve slovech „nebo národní podnik“, písm. n) a § 8 odst. 3 téhož zákona.

Navrhovatelka ve svém návrhu vyjádřila přesvědčení, že zákon o registru smluv či přinejmenším jeho vybraná ustanovení jsou v rozporu s právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s principem rovnosti dle čl. 1 a čl. 3 Listiny, principem autonomie vůle, jakož i se zákazem retroaktivity. Stěžejní námitkou navrhovatelky byl protiústavní zásah zákona do práva podnikat zejména u některých subjektů – národních podniků, územních samosprávných celků či právnických osob, v nichž má stát nebo územně samosprávný celek většinovou majetkovou účast. Navrhovatelka se domnívá, že zákon nutí tyto subjekty uveřejňovat údaje, které pro ně samotné či jejich smluvní partnery představují konkurenční výhodu, a jejichž udržení v tajnosti před ostatními podnikateli je z hlediska realizace jejich práva podnikat nezbytné. Konečně navrhovatelka také uvedla, že k dosažení zákonodárcem proklamovaného cíle transparentnosti smluv podle ní zcela postačuje zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím a zákon o registru smluv je tak duplicitní právní úpravou.

Ústavní soud konstatuje, že cílem zákona o registru smluv je zajistit uveřejnění vybraných smluv, u nichž je alespoň jednou ze smluvních stran některý z dotčených subjektů, jejichž hospodaření je navázáno na veřejné finanční prostředky. Protože se tak děje prostřednictvím registru smluv, který je přístupný způsobem umožňujícím bezplatný dálkový přístup, je zjevné, že účelem zákona je zpřístupnění dotčených smluv široké veřejnosti v souladu s ústavně zaručeným právem na informace podle čl. 17 odst. 1 / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 12/2019

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) vyhověl ústavní stížnosti správce konkurzní podstaty úpadce – KTP Quantum, a.s. a zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a části usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, na základě kterých byly zabrány blíže specifikované cenné papíry a peněžní prostředky. Soudy nerespektovaly zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny.

Obecné soudy rozhodovaly o zabrání majetku v rámci trestního řízení vedeného proti dvěma bývalým manažerům společnosti KTP Quantum, a. s. (obchodníka s cennými papíry), kteří dle původní obžaloby v letech 2000 až 2002 nabízeli zhodnocení vkladů, i když věděli, že své závazky nesplní. Od téměř deseti tisíc poškozených měla být vylákána částka ve výši 1,3 miliardy korun (trestní stíhání bylo zastaveno na základě amnestie). Soudy uložily ochranné opatření zabráním věci podle § 101 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku. Vyhověly tak návrhu státního zástupce s odůvodněním, že stát poskytl Garančnímu fondu obchodníků s cennými papíry půjčku k vyplacení poškozených, a proto je nelogické, aby musel na tyto peníze čekat dle toho, jak dopadne konkurzní řízení. Finanční prostředky jsou k dispozici již nyní, neboť byly zajištěny orgány přípravného řízení. Dle krajského soudu nelze zlegalizovat výnosy z trestné činnosti tím, že budou uvolněny a převedeny do konkurzního řízení. Vrchní soud porovnal ochranu společnosti zabezpečenou zabráním věci s právy poškozených osob, přičemž při zohlednění dalšího relativně nízkého možného uspokojení poškozených v konkurzním řízení dospěl k závěru, že k zájmu osob poškozených trestným činem bylo dostatečně přihlédnuto a nepřerozdělení zajištěných hodnot v rámci konkurzu pro ně nebude nijak citelné. Stěžovatel se jako správce majetku, který se stal předmětem ochranného opatření, obrátil s ústavní stížností na Ústavní soud. Nesouhlasí s názorem krajského soudu, že pokud / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 11/2019

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Komunistické strany Čech a Moravy podanou proti výrokům usnesení Krajského soudu v Brně, kterými byly zamítnuty návrhy na vyslovení neplatnosti voleb a neplatnosti volby kandidátů v loňských volbách do zastupitelstva městské části Brno-střed a zastupitelstva města Brna.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že jí Krajský soud v Brně v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod odepřel účinnou soudní ochranu jejích základních práv podle čl. 21 Listiny, jestliže neprovedl přepočítání jí získaných hlasů alespoň v některých volebních okrscích v městské části Brno-střed, u nichž vyslovila pochybnost o správnosti volebního výsledku.

Ústavní soud k tomu uvádí, že v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti voleb nebo neplatnosti volby kandidáta podle § 90 odst. 1 soudního řádu správního nemá soud bez dalšího povinnost provést přepočítání hlasů. Jak vyplývá z ustálené rozhodovací činnosti soudů ve věcech volebních, na kterou odkazuje krajský soud ve svém usnesení, v konkrétním případě by musela vyvstat tzv. zvláště významná indicie, která by byla způsobilá vyvolat pochybnosti o správnosti vyhlášeného výsledku voleb. Krajský soud vysvětlil důvody, pro které nemohl takovouto indicii spatřovat v poukazu stěžovatelky na údajnou zákonitost mezi počtem hlasů odevzdaných jejím kandidátům ve volbách do zastupitelstva městské části Brno-střed a zastupitelstva města Brna, když existenci takovéto zákonitosti zpochybnil jako zjednodušující tvrzení, jež nebere v úvahu řadu proměnlivých faktorů promítajících se do rozhodování voličů v těchto volbách. Tomuto hodnocení Ústavní soud nemůže nic vytknout.

Krajský soud v Brně se s návrhy stěžovatelky řádným a přesvědčivým způsobem vypořádal, v jeho odůvodnění nelze spatřovat svévoli či jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, jenž by opodstatňoval závěr o porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

Text usnesení / číst více /

I. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.01.2019 09:30 do: 29.01.2019 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 1949/17
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2017 sp. zn. 4 To 51/2016, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2016 sp. zn. 2 T 13/2006 v části, kde zůstalo rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nedotčeno, a jíž se stěžovatel domáhá vůči Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště v Praze, vydání zákazu prodeje 53 kusů akcií společnosti Soliter, a.s. IČ 004 80 835, série 01/000028 – 01/000037, 01/000071, 01/000076 – 01/000092 a jejich vrácení zpět stěžovateli jako správci konkurzní podstaty KTP Quantum, a.s.
Stručná charakteristika: překročení pravomoci policejního orgánu, zákaz libovůle
Označení navrhovatelů: JUDr. J. S.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo ve věci bývalých obviněných K. T. a Ing. O. B. rozhodnuto výrokem I. podle § 101 odst. 2, písm. a) trestního zákoníku (dále jen tr. zák.) tak, že se v tomto výroku uvedené cenné papíry a peněžní prostředky zabírají. Výrokem II. bylo podle § 101 odst. 1, písm. a) tr. zák. rozhodnuto tak, že se ve výroku uvedené cenné papíry zabírají. Výrokem III. bylo podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zák. rozhodnuto tak, že se zamítá návrh Vrchního státního zastupitelství v Praze na zabrání tam uvedených cenných papírů a peněžních prostředků. Výrokem IV. bylo podle § 101 odst. 1, písm. a) tr. zák. rozhodnuto tak, že se zamítá návrh Vrchního státního zastupitelství v Praze na zabrání podílu bývalého obviněného Ing. O. B. na v usnesení blíže vymezených společných částech domu a pozemku. Usnesením Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto o stížnosti / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 10/2019

II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zamítl ústavní stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť dospěl k závěru, že tímto rozhodnutím nebyla porušena základní práva ani svobody stěžovatelky – volební strany TOP 09 a Starostové (STAN) ve spolupráci s KDU-ČSL, LES a Demokraty Jana Kasla – „Spojené síly pro Prahu“.

Ve volbách do zastupitelstva hlavního města Prahy, které se konaly ve dnech 5. a 6. října 2018, kandidovalo politické hnutí STAROSTOVÉ A NEZÁVISLÍ jako součást koalice – volební strany nazvané TOP 09 a Starostové (STAN) ve spolupráci s KDU-ČSL, LES a Demokraty Jana Kasla – „Spojené síly pro Prahu“. Politické hnutí Pro Prahu spolu s nezávislými kandidáty se do těchto voleb registrovalo jako volební strana nazvaná STAROSTOVÉ PRO PRAHU. Stěžovatelka se bránila proti registraci této volební strany, neboť název STAROSTOVÉ PRO PRAHU považovala za zaměnitelný s názvem politického hnutí STAROSTOVÉ A NEZÁVISLÍ, a namítala, že tento název bude mást voliče. Městský soudu v Praze stěžovatelce nevyhověl, protože podle něj registračním úřadům ani volebním soudům nebyla zákonem svěřena kompetence přezkoumávat, zda jde o zaměnitelné názvy. Proti jeho rozhodnutí podala stěžovatelka ústavní stížnost.

Kandidátní listinu pro volby do zastupitelstev obcí mohou podávat politické strany a politická hnutí, jejich koalice, nezávislí kandidáti, sdružení nezávislých kandidátů nebo sdružení politických stran nebo politických hnutí a nezávislých kandidátů. Zákon o volbách do zastupitelstev obcí označuje všechny kandidující za volební strany. Každá volební strana si musí zvolit svůj název.

Ústavní soud korigoval názor Městského soudu v Praze, neboť ústavně zaručené právo na svobodné volby v sobě zahrnuje i závazek, aby veřejná moc zajistila svobodné vyjádření vůle voličů ve volbách. Název volební strany je pro voliče nejvýznamnějším z identifikačních údajů, které jsou na hlasovacích lístcích uvedeny. Nelze proto připustit, aby volební strany vystupovaly pod názvem, který je z pohledu průměrného voliče zaměnitelný s / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 9/2019

II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů a zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla nezletilá dcera stěžovatelů svěřena do tzv. dlouhodobé pěstounské péče. Ústavní soud shledal, že krajský soud v tomto rozhodnutí řádně nezohlednil nejlepší zájem nezletilé dívky, který měl být předním hlediskem jeho rozhodování (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), a porušil také právo stěžovatelů na ochranu rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Dcera stěžovatelů se narodila v lednu 2016 a v dubnu 2017 jim byla (již podruhé) odebrána a svěřena do pěstounské péče na přechodnou dobu. V říjnu 2017 Okresní soud Brno-venkov rozhodl o svěření nezletilé do tzv. dlouhodobé pěstounské péče jiných osob. Proti tomu podali stěžovatelé odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně v dubnu 2018 tak, že rozhodnutí okresního soudu potvrdil. V té době se nezletilá nacházela stále v péči pěstounky na přechodnou dobu (až do konce května 2018, kdy byla předána do péče dlouhodobých pěstounů). V březnu 2018 bylo provedeno klinicko-psychologické vyšetření nezletilé dívky, při němž jí byla zjištěna vyhýbavá vztahová vazba, v důsledku předchozích separací od pečujících osob ve velmi raném věku; pro upravení emocionálního vývoje dívky a pro její trvalou schopnost navazování a vytváření vztahů bylo dále doporučeno pokračování v budování pevnější a bezpečnější vazby s pěstounkou na přechodnou dobu (a jejím manželem), tedy setrvání v péči stávající pěstounky, a to alespoň do věku tří let dívky.

V ústavní stížnosti stěžovatelé především namítali, že krajský soud rozhodl v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé, jímž bylo zůstat v péči pěstounky na přechodnou dobu, k níž má dívka vytvořenou citovou vazbu a v jejíž péči pobývala nakonec déle než rok, přičemž tato pěstounka na přechodnou dobu s další péčí o nezletilou dívku souhlasila. Ústavní stížnost byla spojena / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 8/2019

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil výroky rozsudku Nejvyššího správního soudu, které měly vztah k rozhodnutí o uzavírce a postupu policie, jímž bylo zamezeno konání shromáždění dne 29. 3. 2016 na Hradčanském náměstí v Praze, neboť postupem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelů bránit se proti rozhodnutí orgánu veřejné správy před soudem (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ve zbytku byla ústavní stížnost zamítnuta.

Jedna ze stěžovatelek ohlásila příslušnému správnímu úřadu shromáždění na Hradčanském náměstí v Praze na dny 28. 3. až 30. 3. 2016. Samotné shromáždění, které bylo svoláno na 29. 3. 2016 v 17 hodin, se však nemohlo uskutečnit, protože místo bylo uzavřeno dopravními značkami a Policie České republiky na něj účastníkům neumožnila vstup. Důvodem uzavírky, o níž rozhodl na žádost policie Magistrát hlavního města Prahy, měla být bezpečnostní opatření v průběhu návštěvy čínského prezidenta. Magistrát vydal jednak výše zmíněné rozhodnutí o uzavírce a dále dvě opatření obecné povahy, jimiž stanovil přechodnou úpravu provozu na pozemních komunikacích. Stěžovatelé s těmito opatřeními a s faktickým postupem policie nesouhlasili a bránili se proti nim žalobami ve správním soudnictví. Městský soud v Praze všechny žaloby zamítl s tím, že výkon shromažďovacího práva byl z hlediska místa konání shromáždění omezen podle zákona o pozemních komunikacích z důvodu bezpečnosti státu a ochrany života a zdraví osob. Šlo přitom o omezení přípustné. Na základě kasační stížnosti následně Nejvyšší správní soud částečně rozsudek městského soudu zrušil a sám odmítl žalobu proti rozhodnutí o uzavírce a zásahové žaloby směřující proti opatřením obecné povahy. Stěžovatelé měli podle kasačního soudu v rámci správního řízení proti rozhodnutí o uzavírce podat odvolání, a pokud tak neučinili, nevyčerpali všechny řádné opravné prostředky a jejich žaloba proto není přípustná. K žalobám proti opatřením obecné povahy uvedl, / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 7/2019

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) vyhověl ústavní stížnosti Střední školy polytechnické v Olomouci a zrušil rozsudek Okresního soudu v Šumperku, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví a pokojné užívání majetku.

Střední škola polytechnická v Olomouci poskytla své žákyni X. Y., které v té době bylo sedmnáct a půl roku, ubytování v domově mládeže, který škola provozovala. Vzhledem k tomu, že žákyně nezaplatila ubytování za čtyři měsíce a na výzvu k úhradě částky 4 000 Kč s příslušenstvím nereagovala, podala škola k Okresnímu soudu v Šumperku návrh na vydání platebního rozkazu. Okresní soud provedl ve věci jednání a poté návrh školy zamítl.

Okresní soud shledal, že škola skutečně v dané době poskytla žákyni ubytování, aniž by za něj obdržela platbu. Zároveň však dospěl k závěru, že nebyla platně uzavřena smlouva o ubytování. Proto se soud dále zabýval možností posoudit nárok z titulu bezdůvodného obohacení a dospěl k závěru, že o bezdůvodné obohacení nejde. Soud konstatoval, že ubytování pro nezletilou žákyni objednala její matka a dcera neměla takovou svéprávnost (§ 31 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a samostatnost, aby se mohla bez matky o způsobu ubytování svobodně rozhodnout. Podle okresního soudu je nemyslitelné, aby rodič takovým způsobem uvedl své nezletilé dítě do situace, v níž dojde k zadlužení dítěte při jeho vstupu do plnohodnotného života. Při své argumentaci okresní soud zároveň poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu, týkající se odpovědnosti nezletilých za dluhy vzniklé v souvislosti s místními poplatky a jízdami „načerno“.

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti namítala, že nezletilá žákyně, která téměř nabyla plné svéprávnosti, je způsobilá uzavřít smlouvu o ubytování, a závěr soudu o tom, že tomu tak není, představuje odepření spravedlnosti.

Ústavní soud dospěl k / číst více /

IV. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.01.2019 09:00 do: 22.01.2019 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1639/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Musil CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. února 2018 č. j. 218 C 37/2017-38
Stručná charakteristika: občanskoprávní spor o zaplacení poplatku za ubytování nezletilého dítěte v domově mládeže; řádné odůvodnění rozsudku, právo na ochranu vlastnictví
Označení navrhovatelů: Střední škola polytechnická, se sídlem Rooseveltova 79, Olomouc, zastoupena JUDr. Petrou Langerovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Schweitzerova 116/28, Olomouc
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že žalovaná (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) s vědomím a se souhlasem své matky projevila vůli být ubytována v domově mládeže provozovaném stěžovatelkou a byla přinejmenším srozuměna s tím, že za ubytování byla povinna platit stanovenou částku 1 000 Kč měsíčně. Protože vedlejší účastnice nezaplatila za ubytování za měsíc prosinec 2016 a měsíce leden až březen 2017, stěžovatelka ji dne 17. května 2017 písemně vyzvala k úhradě dlužné částky 4 000 Kč s příslušenstvím, což však vedlejší účastnice neučinila. Stěžovatelka proto dne 8. září 2017 podala návrh na vydání platebního rozkazu, který Okresní soud v Šumperku zamítl, neboť dospěl k závěru, že tehdy nezletilá vedlejší účastnice nebyla natolik svéprávná, aby o volbě svého ubytování mohla bez své matky svobodně rozhodnout. Poukázal rovněž na rozhodovací praxi Ústavního soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017), týkající se odpovědnosti nezletilých za dluhy vzniklé v souvislosti s místními poplatky a jízdami „načerno“, načež shrnul, že uzavření smlouvy o ubytování s dítětem místo jeho rodiče neodpovídá dobrým mravům, neboť nutí dítě zbytečně odpovídat za jednání jeho rodičů.

Stěžovatelka je přesvědčena, že student střední školy / číst více /