Ústavní soud, Brno, TZ 6/2019

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a tím i právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka se jako nezletilá (narodila se na podzim roku 1962) prostřednictvím své matky domáhala určení, že je vedlejší účastník řízení jejím otcem. Obvodní soud pro Prahu 1 tento návrh v červnu 1963 zamítl, což v prosinci téhož roku potvrdil i Městský soud v Praze. Stěžovatelka se s tímto výsledkem nesmířila a protože byla přesvědčena, že vedlejší účastník je skutečně jejím otcem, rozhodla se – již jako dospělá – získat jistotu a v roce 2016 podala proti vedlejšímu účastníkovi žalobu na určení otcovství. Okresní soud v Písku řízení o žalobě zastavil s odůvodněním, že ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto a proto nemůže být projednána znovu (tzv. zásada věci rozsouzené – res iudicata). Stěžovatelka poté neuspěla ani se svým odvoláním u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti především namítala, že zásada „rei iudicate“, o níž soudy opírají své výroky, byla již několikrát prolomena s ohledem na konflikt ústavního práva dítěte znát svého otce a požadavku právního řádu na právní jistotu. Na podporu svých tvrzení odkázala na některé judikáty Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) v obdobných případech. K soudnímu řízení, které proběhlo v roce 1963, uvedla, že bylo podle jejího názoru vedeno neobjektivně kvůli vlivu vedlejšího účastníka. Soudy například vůbec nenařídily provedení krevního testu, který by s vysokou mírou pravděpodobnosti otcovství určil či popřel. Stěžovatelka uvedla, že / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 5/2019

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) vyhovělo návrhu Ministerstva vnitra a zrušilo dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 obecně závazné vyhlášky města Postoloprty č. 1/2011, o zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku a estetického vzhledu města, ve znění obecně závazné vyhlášky č. 4/2013, kterou se mění obecně závazná vyhláška č. 1/2011, o zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku a estetického vzhledu města.

Z obsahu napadených ustanovení vyhlášky vyplývá zákaz sezení na stavebních částech, předmětech a zařízeních, nacházejících se na veřejném prostranství, které nejsou svou povahou k sezení určeny (palisády, zděné a betonové zídky, odpadkové koše apod.) a vlastník veřejného prostranství k sezení na nich neudělil souhlas, a dále zákaz sezení i na těch zařízeních, která sice svou povahou jsou k sezení určena, ale byla na veřejné prostranství umístěna bez souhlasu vlastníka prostranství.

Při přezkoumání obecně závazné vyhlášky Ústavní soud zpravidla volí test čtyř kroků, v jehož rámci posuzuje pravomoc obce k vydání obecně závazné vyhlášky, zda obec při jejím vydání nevykročila z mezí zákonného zmocnění, zda nezneužila svoji působnost či neporušila zákon, a konečně poměřuje obsah obecně závazné vyhlášky kritériem „rozumnosti“. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená ustanovení neobstála již v druhém kroku tohoto testu, neboť byla zastupitelstvem statutárního města Postoloprty přijata mimo věcnou působnost vymezenou mu zákonem. K dalším krokům testu tak nebylo nutné přikročit.

Ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 34/15 Ústavní soud podrobně posuzoval povahu ustanovení obecně závazných vyhlášek měst Litvínova a Varnsdorfu, jimiž se rovněž stanoví zákaz sezení. Vzhledem k tomu, že napadená ustanovení vyhlášky města Postoloprty jsou formulována velmi obdobně, odkazuje Ústavní soud v podrobnostech na odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/15 ze dne 13. června 2017 (viz tisková zpráva a text nálezu: https://bit.ly/2PGOmrF ). Od výše uvedených závěrů se / číst více /

III. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 15.01.2019 10:30 do: 15.01.2019 11:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1336/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2018 sp. zn. 20 Cdo 5905/2017, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2017 č. j. 12 Co 24/2017-28 a usnesení soudního exekutora JUDr. Ing. Petra Kučery, Exekutorský úřad Kladno, ze dne 3. ledna 2017 č. j. 150 EX 2212/16-9.
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: Obchodní společnost Scania Finance Czech Republic, s. r. o., sídlem Sobínská 186, Chrášťany, zastoupená Mgr. Janem Radoněm, advokátem.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Soudní exekutor usnesením zamítl podle pokynu Okresního soudu v Prostějově návrh stěžovatelky (oprávněné) na nařízení exekuce proti vedlejšímu účastníkovi řízení (povinnému) podle rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Martina Doubravy ze dne 11. 3. 2015 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Důvodem pro zamítnutí exekučního návrhu byla skutečnost, že rozhodčí doložka, o kterou se opíral rozhodčí nález, který byl exekučním titulem, nebyla platně sjednána, neboť neobsahovala transparentní pravidla pro určení rozhodce. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozhodnutí soudního exekutora potvrdil. Krajský soud ve shodě se soudním exekutorem dospěl k závěru o neplatnosti rozhodčí doložky jako celku. V posuzované rozhodčí doložce si strany stanovily, že spor bude rozhodovat jediný jmenovitě určený rozhodce (JUDr. Martin Doubrava) a pro případ, že by tento rozhodce nemohl spor rozhodnout, bylo určeno, že rozhodce vybere stěžovatelka ze seznamu rozhodců vedeného při České leasingové a finanční asociaci. Byť nakonec spor rozhodoval v souladu s rozhodčí doložkou rozhodce JUDr. Martin Doubrava, přesto považoval krajský soud rozhodčí doložku za neplatnou jako celek. Zdůraznil, že platnost rozhodčí doložky nelze posuzovat z pohledu stavu fakticky / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 4/2019

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) vyhověl ústavní stížnosti obchodní společnosti FINE DECORATING a.s. a zrušil rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 8/2016 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, byl odmítnut pro neoprávněnost navrhovatele.

V řízení před správními soudy se nejvyšší státní zástupce žalobou ve veřejném zájmu domáhal zrušení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z prosince 2010, kterým byla stěžovatelce udělena licence na výrobu elektřiny na dobu 25 let se vznikem oprávnění a termínem zahájení výkonu licencované činnosti ke dni nabytí právní moci rozhodnutí, a to pro celkový instalovaný sluneční výkon 4,998 MW pro provozovnu fotovoltaické elektrárny Jeníkov. Krajský soud v Brně nejprve žalobu v celém rozsahu zamítl, toto rozhodnutí však Nejvyšší správní soud zrušil. Následně Krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudek tak, že rozhodnutí úřadu o udělení licence stěžovatelce zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že revizní zpráva nemohla být dostatečným podkladem pro vydání rozhodnutí o udělení licence, neboť neprokázala bezpečnost, a tím ani technickou způsobilost energetického zařízení; dobrou víru ve správnost napadeného rozhodnutí stěžovatelka podle soudu nenabyla. Stěžovatelka se poté marně bránila kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Poukázal na svoje dřívější rozhodnutí ve věci Tuchlovice (rozsudek č. j. 2 As 313/2015-492 z 30. 3. 2017) ve kterém uvedl, že v případě tak závažné vady, jako je chybnost revizní zprávy spočívající v deklarování revize neexistujících instalací, bude možno přiznat ochranu právům nabytým v dobré víře zpravidla v takovém případě, kdy žadatel o licenci žádným způsobem nezakrýval, že / číst více /

I. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.01.2019 09:00 do: 08.01.2019 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 2086/17
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 155/2016-224 ze dne 8. 6. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 84/2013-282 ze dne 9. 6. 2016 ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 8/2016 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích
Stručná charakteristika: Právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: FINE DECORATING a.s.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Nejvyšší státní zástupce se žalobou ve veřejném zájmu domáhal zrušení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 22. 12. 2010, kterým byla stěžovatelce udělena licence na výrobu elektřiny na dobu 25 let se vznikem oprávnění a termínem zahájení výkonu licencované činnosti ke dni nabytí právní moci rozhodnutí, a to pro celkový instalovaný sluneční výkon 4,998 MW pro provozovnu fotovoltaické elektrárny Jeníkov. O žalobě nejprve rozhodl Krajský soud v Brně tak, že ji v celém rozsahu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal nejvyšší státní zástupce kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud rozsudkem vyhověl, napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. O žalobě posléze rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem, jímž původní rozhodnutí Energetického regulačního úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že revizní zpráva nemohla být dostatečným podkladem pro vydání rozhodnutí o udělení licence, neboť neprokazovala bezpečnost, a tím ani technickou způsobilost energetického zařízení. Dobrou víru ve správnost napadeného rozhodnutí stěžovatelka nenabyla. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatelka namítá, že není možné dojít k / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 3/2019

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Praze a usnesení Okresního soudu Praha – západ, neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatele na přístup k soudu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a také jeho právo vlastnické dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V průběhu roku 2008 se stěžovatel podrobil náročné mozkové operaci. Již v dubnu však navštívil stěžovatele v jeho bydlišti vedlejší účastník a nechal si vystavit vlastní směnku na částku 3 000 000 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatel závazek nesplnil, vymáhal jej po něm vedlejší účastník soudní cestou.

V řízení o meritu věci rozhodl Okresní soud Praha – západ pravomocně rozsudkem pro uznání, neboť stěžovatel při jednání soudu dne 4. 12. 2008 uznal nárok vedlejšího účastníka co do důvodu a výše. Následně podal stěžovatel v roce 2011 žalobu pro zmatečnost, opřenou o důvod podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; stěžovatel podle svých tvrzení ze zdravotních důvodů postrádal procesní způsobilost při předmětném jednání soudu a nebyl nijak zastoupen.

Okresní soud Praha – západ jeho žalobu pro zmatečnost nejprve zamítl, neboť měl za to, že nebyla podána včas. Poté, co jeho rozhodnutí zrušil odvolací soud, doplnil okresní soud dokazování o znalecký posudek o (podle vyznění nepříznivém) zdravotním stavu stěžovatele v roce 2008. Dospěl k závěru, že stěžovatel podal sice žalobu pro zmatečnost včas, nicméně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že stěžovatel nebyl v rozhodné době uznání dluhu soudně zbaven ani omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Neshledal tedy na straně stěžovatele nedostatek procesní způsobilosti a žalobu pro zmatečnost zamítl. Přisvědčil mu odvolací soud a dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl.

Ústavní soud zjistil, že / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 2/2019

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) zamítlo návrh skupiny 25 senátorů na zrušení § 11 odst. 2, části § 11 odst. 3 vyjádřené slovy „jiným“ a „než provozovatelem uvedeným v odstavci 2“, a dále § 17 odst. 2 písm. j) a části § 17f písm. c) vyjádřené slovy „nebo j)“ zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 180/2016 Sb.

Napadená ustanovení zákona o potravinách zavádějí pro provozovatele potravinářských podniků s prodejnami s prodejní plochou větší než 400 m² povinnost poskytovat v nich blíže vymezené potraviny (např. chybně označené potraviny) bezplatně neziskové organizaci (tzv. potravinová banka), která shromažďuje bezplatně potraviny, skladuje a přiděluje je humanitárním nebo charitativním organizacím, přičemž za nesplnění této povinnosti lze uložit pokutu až do výše 10 000 000 Kč. Tím se podle názoru navrhovatelky tato ustanovení dostávají do rozporu s čl. 1 a 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Navrhovatelka namítá, že napadená ustanovení nepřípustně zasahují do vlastnického práva, když nutí vlastníky bezplatně se určitých věcí „zbavit, a to jen ve prospěch někoho“ a zavádí tak povinnost nucené účasti na charitě. Dle navrhovatelky tak fakticky jde o vyvlastnění či naturální zdanění.

Ústavní soud předně uvádí, že napadená ustanovení zákona o potravinách jsou součástí úsilí mezinárodního společenství i jednotlivých států řešit závažné otázky související s plýtváním potravinami, což má zásadní dopad na sociální a bezpečnostní situaci ve světě i v jednotlivých státech a na další zhoršování životního prostředí. Vše to souvisí s nutností provádět opatření v oblasti zemědělství, rybolovu, dopravy, skladování, prodeje a likvidace potravin. Rozhodl-li se zákonodárce tuto problematiku řešit v rámci České republiky, zapojuje se tak do úsilí celé řady jiných států. Úkolem Ústavního soudu však není hodnotit, zda jsou / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 1/2019

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) zamítlo návrh skupiny 10 senátorů (dále jen navrhovatelka) na zrušení některých ustanovení nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení Metodického návodu Ministerstva zdravotnictví – hlavního hygienika ČR, pro měření a hodnocení hluku v mimopracovním prostředí, zveřejněného dne 18. 10. 2017 ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví pod č. 11/2017 plénum odmítlo z důvodu své nepříslušnosti.

Základním právním předpisem ochrany před nepříznivým hlukem je zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, který problematiku upravuje obecně, podrobnější regulace je obsažena v prováděcím předpisu – nařízení. Napadená ustanovení pak většinově stanovují povolené hranice vydávaného hluku v různých situacích a podmínkách – u hluku na pozemních komunikacích v určitých případech (dle navrhovatelky nedůvodně) limity hluku snižuje. Důvodem podání návrhu je podle navrhovatelky nadprůměrné zatížení obyvatelstva České republiky nadlimitním hlukem, což má negativní důsledky na zdraví a celkovou životní pohodu obyvatel. Navrhovatelka se domnívá, že napadené uplatňované limity hlukové zátěže zejména v oblasti silniční dopravy (návrh se nedotýká zdrojů hluku v pracovním prostředí), potažmo kritéria pro jejich výpočet a měření, jsou příliš mírné a neodpovídající současným možnostem společnosti. Uvedená ustanovení jsou tedy dle navrhovatelky rozporná zejména s právem na ochranu zdraví a právem na příznivé životní prostředí. V neposlední řadě navrhovatelka tvrdí, že nařízení i obě metodiky nebyly vydány v mezích zákona, nařízení také nedostatečně transponovalo unijní právo a bylo přijato netransparentním způsobem.

Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami ohledně vad při samotném vydání a přijímání nařízení. Dospěl přitom k závěru, že nařízení bylo vydáno v mezích zákona o ochraně veřejného zdraví a proces přípravy nařízení nebyl netransparentní nebo veřejnosti nepřístupný.

Ústavní soud dále posuzoval, zda nařízení porušuje základní práva na ochranu zdraví a příznivé životní prostředí. Negativní / číst více /

Plénum – veřejné vyhlášení nálezu
od: 02.01.2019 11:00 do: 02.01.2019 11:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 4/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: návrh skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky, na zrušení ustanovení § 11 odst. 1 třetí věty, § 11 odst. 3 druhé věty ve slovech „s výjimkou hluku z dopravy na pozemních komunikacích, dráhách a z leteckého provozu,“ § 12 odst. 1 třetí věty, § 12 odst. 3 druhé věty ve slovech „s výjimkou hluku z dopravy na pozemních komunikacích, dráhách a z leteckého provozu,“ § 12 odst. 4, 5, 6, § 20 odst. 3, § 20 odst. 4 třetí věty a částí Přílohy č. 3 nařízení vlády č. 272/2011 Sb.
Stručná charakteristika: nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací
Označení navrhovatelů: skupina senátorů Senátu Parlamentu České republiky
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Skupina 10 senátorů se u Ústavního soudu domáhá zrušení ustanovení § 11 odst. 1 třetí věty; § 11 odst. 3 druhé věty ve slovech „s výjimkou hluku z dopravy na pozemních komunikacích, dráhách a z leteckého provozu,“; § 12 odst. 1 třetí věty; § 12 odst. 3 druhé věty ve slovech „s výjimkou hluku z dopravy na pozemních komunikacích, dráhách a z leteckého provozu,“; § 12 odst. 4, 5, 6; § 20 odst. 3; § 20 odst. 4 třetí věty; a částí Přílohy č. 3 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů; a dále Metodického návrhu Ministerstva zdravotnictví – hlavního hygienika ČR, pro měření a hodnocení hluku v mimopracovním prostředí, zveřejněného dne 18. 10. 2017 ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví pod č. 11/2017. Napadená ustanovení většinově stanovují povolené hranice vydávaného hluku / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 131/2018

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) na návrh stěžovatelů Strakonická Veřejnost, Mgr. Břetislava Hrdličky, Města Strakonice a Rady města Strakonice odložil vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a vykonatelnost rozhodnutí ministra vnitra ze dne 11. 12. 2018 o vyhlášení opakovaných voleb do zastupitelstva města Strakonice. Rovněž vyhověl návrhů stěžovatelů na přednostní projednání ústavní stížnosti.

Odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, neboť je nepochybně ve veřejném zájmu, aby bylo nejdříve pravomocně jednoznačně a nezpochybnitelně rozhodnuto ve věci samé, dříve než se přistoupí k dalším organizačním krokům ve vztahu k napadeným volbám do zastupitelstva města Strakonice. Opačný postup by naopak založil situaci nejistoty, zda vyhlášené opakování hlasování bude či nebude ve svých důsledcích účelné. Výkon napadeného rozhodnutí by rovněž mohl vést k nevratnému vynaložení značných nákladů spojených s přípravou opakovaných voleb.

Ústavní soud zdůrazňuje, že jde o čistě procesní rozhodnutí, které nikterak nepředjímá výsledek řízení ve věci samé.

Ústavní soud rovněž shledal podmínky pro vyhovění návrhu stěžovatelů na projednání věci jako naléhavé, ve smyslu ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu.

Text usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4178/18 je dostupný zde.

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu

/ číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 130/2018

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) vyhovělo návrhu Ministerstvu vnitra a zrušilo dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů ustanovení čl. 2 písm. b) a čl. 4 obecně závazné vyhlášky statutárního města Mostu č. 6/2015, o zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, o ochraně veřejné zeleně a zlepšení vzhledu města.

Z obsahu napadených ustanovení vyhlášky vyplývá zákaz sezení na stavebních částech, předmětech a zařízeních, nacházejících se na veřejném prostranství, které nejsou svou povahou k sezení určeny (palisády, zděné a betonové zídky, odpadkové koše apod.) a vlastník veřejného prostranství k sezení na nich neudělil souhlas, a dále zákaz sezení i na těch zařízeních, která sice svou povahou jsou k sezení určena, ale byla na veřejné prostranství umístěna bez souhlasu vlastníka prostranství.

Při přezkoumání obecně závazné vyhlášky Ústavní soud zpravidla volí test čtyř kroků, v jehož rámci posuzuje pravomoc obce k vydání obecně závazné vyhlášky, zda obec při jejím vydání nevykročila z mezí zákonného zmocnění, zda nezneužila svoji působnost či neporušila zákon, a konečně poměřuje obsah obecně závazné vyhlášky kritériem „rozumnosti“. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená ustanovení neobstála již v druhém kroku tohoto testu, neboť byla zastupitelstvem statutárního města Mostu přijata mimo věcnou působnost vymezenou mu zákonem. K dalším krokům testu tak nebylo nutné přikročit.

Ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 34/15 Ústavní soud podrobně posuzoval povahu ustanovení obecně závazných vyhlášek měst Litvínova a Varnsdorfu, jimiž se rovněž stanoví zákaz sezení. Vzhledem k tomu, že napadená ustanovení vyhlášky statutárního města Mostu jsou formulována velmi obdobně, odkazuje Ústavní soud v podrobnostech na odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/15 ze dne 13. června 2017 (viz tisková zpráva a text nálezu: https://bit.ly/2PGOmrF).

K výroku a odůvodnění nálezu uplatnil soudce Josef Fiala.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/18 včetně disentu je dostupný zde.

Miroslava Sedláčková, / číst více /