Ústavní soud, Brno, TZ 127/2018

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost.

Valná hromada OKD, a. s. rozhodla dne 25. 7. 2005 o tom, že v rámci tzv. squeeze outu, tedy vytěsnění minoritních akcionářů, poskytne hlavní akcionář – RPG INDUSTRIES SE protiplnění 1 010 Kč za jednu akcii o jmenovité hodnotě 1 000 Kč. Stěžovatel – minoritní akcionář společnosti OKD, a.s. se v řízení před obecnými soudy domáhal přezkoumání takto určené výše přiměřeného protiplnění, které se mu zdálo nepřiměřeně nízké. Krajský soud v Ostravě určil, že přiměřené protiplnění za jeden kus kmenové akcie o jmenovité hodnotě 1 000 Kč činí 956,10 Kč a zamítl návrh, aby hlavní akcionář byl povinen poskytnout protiplnění ve výši 4 592 Kč za jednu akcii. Odvolací Vrchní soud v Olomouci toto rozhodnutí potvrdil, resp. změnil ho pouze v tom směru, že zamítl návrh na určení, že protiplnění stanovené rozhodnutím valné hromady OKD, a.s. ze dne 25. 7. 2005 na částku 1 010 Kč není přiměřené. Stěžovatel následně podal dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu a vrchního soudu z důvodu porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit a pokojně užívat majetek. Vrchnímu soudu zejména vytkl, že nekriticky přijal závěry znaleckého posudku společnosti Ostravská znalecká a. s., který byl zadán za účelem stanovení částky přiměřeného zadostiučinění. Vrchní soud mu dle jeho názoru odepřel možnost účinně rozporovat závěry znaleckých posudků, když se zcela odmítl zabývat třemi stěžovatelem předloženými znaleckými posudky. Stěžovatel byl dále toho názoru, že / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 126/2018

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhovělo návrhu skupiny 18 senátorů a zrušilo ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) a § 172 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 222/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a ustanovení § 46a odst. 9 a § 73 odst. 8 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 222/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Návrh na zrušení ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (zkráceně „zákon o pobytu cizinců“), jakož i ustanovení § 172 odst. 6 téhož zákona a § 46a odst. 9 a § 73 odst. 8 zákona o azylu podala skupina 18 senátorů poté, co po zamítnutí Senátem schválila Poslanecká sněmovna zákon č. 222/2017 Sb. (jeho součástí jsou napadená ustanovení, předmětem novelizace provedené posledně citovaným zákonem je více právních předpisů).

V prvním ze čtyř citovaných ustanovení je stanovena povinnost správního orgánu zastavit řízení o žádosti cizince – rodinného příslušníka občana České republiky o povolení k trvalému nebo přechodnému pobytu, jestliže tento cizinec není oprávněn pobývat na území státu nebo již mu byl vydán výjezdní příkaz. Další tři ustanovení obsahují úpravu procesního stavu, kdy skončilo zajištění cizince, resp. žadatele o udělení mezinárodní ochrany či o vstup na území státu, a současně probíhá soudní přezkum jeho správní žaloby proti tomuto omezení osobní ve správním soudnictví. Také v těchto / číst více /

Plénum – veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.12.2018 13:00 do: 10.12.2018 13:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 41/17
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: návrh na zrušení ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) a § 172 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jakož i ustanovení § 46a odst. 9 a § 73 odst. 8 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
Označení navrhovatelů: Senátoři Parlamentu ČR
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Skupina 18 senátorů Senátu Parlamentu České republiky navrhla Ústavnímu soudu, aby v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů zrušil ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) a ustanovení § 172 odst. 6. Skupina senátorů dále navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 46a odst. 9 s ustanovením § 73 odst. 8 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Návrh je tematicky rozdělen podle napadených ustanovení do dvou samostatných celků: na otázku ústavnosti zastavení řízení správním orgánem v některých věcech o povolení pobytu v České republice cizincům, kteří jsou rodinnými příslušníky občanů ČR, a na otázku ústavnosti limitace soudního přezkumu v některých věcech, v nichž došlo k ukončení omezení osobní svobody (ukončení zajištění osoby, ukončení nepovolení vstupu na území ČR z přijímacího střediska na mezinárodním letišti).

Napadené ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců umožňuje zastavení řízení o povolení k pobytu, jestliže cizinec ze třetí země, který je rodinným příslušníkem občana České republiky, požádal o vydání povolení k přechodnému pobytu nebo k trvalému pobytu, přestože v době podání žádosti neměl oprávnění pobývat na území České republiky. K zastavení řízení podle tohoto / číst více /

IV. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 04.12.2018 13:00 do: 04.12.2018 13:30
Spisová značka: IV. ÚS 2728/17
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Musil CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. června 2017 č. j. 20 Co 139/2017-71 a proti usnesení soudního exekutora, Exekutorský úřad Plzeň – město, ze dne 21. dubna 2017 č. j. 094 EX 02842/11-059
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu, ochrana vlastnictví; náklady exekučního řízení v situaci, kdy exekuce byla zastavena proto, že exekuční titul (rozhodčí nález) nelze vykonat pro neplatnost rozhodčí doložky
Označení navrhovatelů: B. S., zastoupena Mgr. Petrem Němcem, advokátem, se sídlem Mendíků 1396/9, Praha
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem Rozhodčí společnosti Pardubice byla stěžovatelka (povinná) zavázána zaplatit vedlejší účastnici (oprávněné) směnečnou sumu ve výši 162 355 Kč s příslušenstvím, včetně poplatku za rozhodčí řízení ve výši 1 100 Kč. Oprávněná dne 15. července 2011 podala návrh na nařízení exekuce. Usnesením exekuční soud nařídil exekuci na majetek povinné a jejím provedením pověřil soudního exekutora. Dne 4. dubna 2017 podala povinná návrh na zastavení a odklad exekuce, v němž uvedla, že rozhodčí nález byl v dané věci vydán na základě částečně neplatné rozhodčí doložky, a nemůže proto představovat platný exekuční titul. Ohledně nákladů exekuce povinná uvedla, že tyto zavinila oprávněná, která o neplatnosti sjednané rozhodčí doložky měla vědět. Oprávněná s návrhem na zastavení exekuce souhlasila. Neztotožnila se ale s argumentací povinné co do zavinění nákladů exekuce. Uvedla, že v době podání návrhu na nařízení exekuce byla v dobré víře o tom, že rozhodčí nález představuje vykonatelný exekuční titul, čemuž prý nasvědčovala i rozhodovací praxe soudů nižších stupňů. Teprve postupem času došlo ke změně náhledu obecných soudů na platnost rozhodčích doložek, v nichž byl / číst více /

I. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.11.2018 14:00 do: 27.11.2018 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2164/17
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 3 As 205/2016-38, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 6. 2017, č. j. 65 A 1/2016-112
Stručná charakteristika: Právo na přístup k soudu ve správním soudnictví
Označení navrhovatelů: 1) Mgr. et Mgr. V. M., PhD., 2) Mgr. A. L.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelé podali Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu a jako žalované označili Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje (dále jen „krajské ředitelství PČR“) a Ministerstvo vnitra. Krajský soud výrokem I. svého určil, že zásah krajského ředitelství PČR byl nezákonný. Výrokem II. prvního rozsudku krajského soudu přikázal krajský soud krajskému ředitelství PČR zlikvidovat veškeré obrazové a zvukové záznamy stěžovatelů, pořízené v souvislosti s jejich ztotožněním, a zlikvidovat záznamy o tomto jejich ztotožnění. Ve zbytku byla žaloba proti postupu krajského ředitelství PČR výrokem III. zamítnuta. Výrokem IV. prvního rozsudku krajského soudu byla žaloba ve vztahu k Ministerstvu vnitra jako celek zamítnuta, neboť v řízení nebyla zjištěna žádná jeho ingerence v projednávané věci, nebylo zjištěno ani jiné postavení Ministerstva vnitra v řízení.

Krajské ředitelství PČR podalo proti výrokům I. a II. prvního rozsudku krajského soudu kasační stížnost, ve které mimo jiné namítalo, že se krajský soud v rámci pasivní žalobní legitimace nedostatečně vypořádal s otázkou, zda PČR jednala jako správní orgán, anebo jako ozbrojený bezpečnostní sbor. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dospěl k / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 125/2018

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) zamítl stížnost proti rozsudkům Okresního soudu Plzeň – město, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, neboť neshledal, že by jimi byla porušena základní práva stěžovatelky. Zároveň odmítl návrh na zrušení § 6 a § 8 odst. 2 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, který „sdílí osud“ ústavní stížnosti.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhala po společnosti NATALART s. r. o. (vedlejší účastnice řízení) splnění povinnosti spočívající v provedení umělého oplodnění za použití zárodečné buňky stěžovatelky a kryokonzervované spermie jejího zemřelého manžela.

Manželé společně podstupovali léčbu neplodnosti v zařízení vedlejší účastnice. Manžel stěžovatelky podepsal v červnu roku 2014 informovaný souhlas s kryokonzervací spermií, v prosinci téhož roku manželé společně podepsali informovaný souhlas s léčbou neplodnosti metodou mimotělního oplodnění, vyslovili souhlas s rozmražením a použitím spermií pro daný účel. Téhož dne také podepsali souhlas s intracytoplasmatickou injekcí spermie, kdy následně mělo být započato s postupnou aplikací hormonálních injekcí stěžovatelce. V červnu roku 2015 však manžel stěžovatelky zemřel a vedlejší účastnice odmítla proces umělého oplodnění dokončit, a to z důvodu absence platného souhlasu manžela stěžovatelky.

Okresní soud Plzeň – město žalobu zamítl s tím, že právní předpisy umožňují oplodnění pouze páru a ačkoliv manžel stěžovatelky požádal o umělé oplodnění a udělil první informovaný souhlas s jeho provedením, nelze předjímat jeho další vůli v průběhu léčebného procesu a nahrazovat ji soudním rozhodnutím. Krajský soud v Plzni toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud se svou ústavní stížností, v níž tvrdila, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejího práva na soukromý a rodinný život.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud si je vědom toho, že shora popsaná životní situace, do níž / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 124/2018

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) zamítl ústavní stížnost obce Nové Heřminovy proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, neboť neshledal, že by těmito rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky na samosprávu, ochranu majetku a soudní ochranu podle čl. 100 odst. 1 a čl. 104 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka se u Krajského soudu v Ostravě domáhala zrušení Zásad územního rozvoje Moravskoslezského kraje v části, v níž tyto zásady vymezují plochu pro opatření ke snížení povodňových rizik v povodí horního toku řeky Opavy prostřednictvím vodní nádrže Nové Heřminovy, plochy a koridory doprovodných opatření a plochu pro přeložku silnice související se stavbou vodní nádrže. Ve svém návrhu namítala, že napadená část zásad územního rozvoje na ni bude mít likvidační vliv a že v průběhu pořizování zásad nebylo zkoumáno, zda jsou zamýšlená omezení stěžovatelky legitimní a zda stejného účelu nelze dosáhnout jinak. Krajský soud návrh zamítl. Stěžovatelka podle něj byla v průběhu pořizování zásad územního rozvoje pasivní a nedala odpůrci možnost se s těmito námitkami vypořádat. Krom toho uvedl, že pořizovatel si byl při přípravě sporné části zásad dobře vědom střetu mezi ochranou environmentálně cenného území Nízkého Jeseníku a stavbou betonové hráze vodní nádrže, oba zájmy dobře vyvážil a vypořádal při přípravě variant záměru (vybudování větší a menší nádrže). Stěžovatelka následně neuspěla ani u Nejvyššího správního soudu. Poté se obrátila na Ústavní soud.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu netrpí ústavně významnými vadami. Stěžovatelka zaměřila svou argumentaci jednak na tvrzení zásahu do samosprávného a kulturního společenství, jednak na tvrzení o nutnosti vypořádat námitky proti nezbytnosti stavby vodní nádrže. Ústavní soud však žádné z těchto námitek nemohl přisvědčit.

Stěžovatelka se před správními / číst více /

Ústavní soud, Brno, PV 13/2018

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Právní věty:

I. Rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry má za následek porušení základního práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže jde o rozpor „extrémní“, který zpochybňuje výsledek soudního řízení.

II. Jestliže je zhotovitel smlouvou podle § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zavázán k zhotovení díla, pak po objednateli nelze požadovat, aby mimo rámec smluvně sjednaných či zákonem stanovených pravidel pro změnu ceny za dílo hradil jiná než sjednaná plnění, která byla ze strany zhotovitele provedena v rámci nebo v souvislosti se zhotovením díla. Tak tomu bude i v případě, že tato plnění budou mít za následek zhodnocení díla, neboť objednatel si takovéto zhodnocení nesjednal, ani o ně nemusel stát. I takováto plnění nutno – s ohledem na jejich spjatost se sjednaným plněním – považovat za plnění na základě smlouvy o dílo, přičemž pokud by jejich následkem vznikl na straně objednatele majetkový prospěch na úkor zhotovitele, případné nároky s ním spojené by musely být posouzeny z hlediska tohoto smluvního vztahu. Smlouva o dílo tak brání tomu, aby se zhotovitel mohl domáhat vydání takovéhoto majetkového prospěchu jako bezdůvodného obohacení podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

III. Pro zodpovězení otázky, zda určité plnění nad rámec sjednaného díla ještě lze posuzovat v rámci právního vztahu založeného smlouvou o dílo, nebo zda již / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 123/2018

II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zrušil usnesení Okresního soudu v Písku, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu pro zásah do práva stěžovatelů na soudní ochranu a na zvláštní ochranu dětí a mladistvých.

Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost dvou mladých dospělých, kteří se po svém otci domáhali dlužného výživného. V řízení vedeném u Okresního soudu v Písku byla nařízena na majetek jejich otce k uspokojení jejich pohledávky ve výši 142 461 Kč, která představuje dlužné výživné pro stěžovatele za dobu sedmi let, kdy oba stěžovatelé byli nezletilí, a dále exekuce běžného výživného od 1. 10. 2007 ve výši 2 000 Kč měsíčně na tehdy nezletilého stěžovatele a ve výši 1 500 Kč měsíčně na tehdy nezletilou stěžovatelku.

Soudní exekutor vydal dne 24. 10. 2016 exekuční příkaz, jímž rozhodl o pozastavení řidičského oprávnění povinného (otce stěžovatelů). Okresní soud svým napadeným usnesením exekuci pozastavením řidičského oprávnění povinného částečně zastavil, neboť oba oprávnění nabyli zletilosti, a tudíž podle něj odpadla podmínka pro realizaci exekuce uvedeným způsobem. Krajský soud v Českých Budějovicích svým usnesením tento závěr potvrdil. Nejvyšší soud pak odmítl dovolání stěžovatelů.

Stěžovatelé spatřují porušení svých práv v tom, že obecné soudy nesprávně dovodily, že v projednávané věci nelze vést exekuci pozastavením řidičského oprávnění povinného. Podle stěžovatelů je pro splnění podmínek nařízení exekuce pozastavením řidičského oprávnění rozhodné, zda vymáhaná pohledávka vznikla v době nezletilosti oprávněných, a nikoliv to, zda jsou oprávnění nezletilí v době jejího vymáhání. Opačný výklad by vedl k tomu, že by předmětné ustanovení ztratilo svůj smysl, neboť by povinnému vždy postačilo vyčkat zletilosti oprávněných, aby mu bylo řidičské oprávnění navráceno, aniž by čehokoliv uhradil.

Podstatou projednávané věci před Ústavním soudem byla otázka, zda je nabytí zletilosti oprávněných důvodem zastavení exekuce pozastavením řidičského oprávnění povinného nařízené k vymožení nedoplatku na výživném za dobu nezletilosti / číst více /

II. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 21.11.2018 09:00 do: 21.11.2018 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 50/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 15. prosince 2016 č. j. 12 Nc 5118/2007-165, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. února 2017 č. j. 24 Co 222/2017-190 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2017 č. j. 20 Cdo 1822/2017-217, s návrhem na vyslovení neústavnosti ustanovení § 71a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném do 3. 10. 2017 ve slově „nezletilé“ a ustanovení § 71a odst. 4 písm. b) zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném do 3. 10. 2017 ve slově „nezletilé“,
Stručná charakteristika: Nedoplatek na výživném a pozastavení řidičského oprávnění
Označení navrhovatelů: J. K. a A. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 23. 10. 2007 byla na majetek povinného, otce stěžovatelů, nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněných ve výši 142 461 Kč, která představuje dlužné výživné pro stěžovatele za dobu od 1. 9. 2000 do 30. 9. 2007, kdy oba stěžovatelé byli nezletilí, a dále exekuce běžného výživného od 1. 10. 2007 ve výši 2 000 Kč měsíčně na tehdy nezletilého J. a ve výši 1 500 Kč měsíčně na tehdy nezletilou A. Soudní exekutor vydal dne 24. 10. 2016 exekuční příkaz, kterým rozhodl o pozastavení řidičského oprávnění povinného. Povinný svým podáním ze dne 18. 11. 2016 navrhl zrušení uvedeného exekučního příkazu. Oprávnění stěžovatelé vyjádřili s takovým postupem svůj nesouhlas. Soudní exekutor s ohledem na nesouhlas oprávněných návrhu na částečné zastavení exekuce nevyhověl, a postoupil věc k rozhodnutí exekučnímu soudu. Okresní soud exekuci pozastavením / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 122/2018

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vladimír Sládeček) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni částku přesahující 8 milionů Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů řízení a zaplacení soudního poplatku ve výši přesahující 400 tisíc Kč. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal a následně byl vyzván k zaplacení předmětného soudního poplatku. Na tuto výzvu reagoval stěžovatel žádostí o osvobození od soudního poplatku, ve které tvrdil, že nemá dostatečné finanční prostředky na jeho zaplacení, protože je bez příjmů, a navíc v konkurzu vedeném u Krajského soudu v Ostravě. Poté byl soudem vyzván k doložení osobních, majetkových a výdělkových poměrů. Stěžovatel předložil prohlášení a doložil doklady o příjmech z úřadu práce, doklady o příjmech manželky a doklady o nákladech na domácnost. Odvolací Vrchní soud v Olomouci dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že stěžovatel věrohodně neprokázal své majetkové poměry a osvobození od soudních poplatků mu přiznáno nebylo. Stěžovatel se poté obrátil se svou ústavní stížností na Ústavní soud.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V těchto věcech Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků obvykle nedosahuje intenzity znamenající porušení základních práv a svobod. Rozhodování spadá hlavně do sféry obecných soudů a případy, kdy Ústavní soud stížnost otevřel k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné. Takovou výjimku představuje i právě projednávaná věc, ve které jde o vztah práva na přístup k soudu k předpokladům osvobození od soudních poplatků stěžovatele, na jehož majetek byl prohlášen konkurz. Obecné soudy nepokládaly tuto skutečnost za rozhodující. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatoval, že při šetření majetkových poměrů stěžovatele / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 121/2018

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl ústavní stížnosti společnosti LIDO TAXI RADIO, spol. s r. o. a zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci, neboť jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4, čl. 2 odst. 2 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud v Brně v červnu roku 2017 k návrhu stěžovatelky vydal předběžné opatření, kterým uložil obchodní společnosti Uber B.V. (v tomto řízení vedlejší účastník) zdržet se provozování a zprostředkování taxislužby na území statutárního města Brna. Stěžovatelka podle jeho názoru prokázala potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, která měla plynout z toho, že by na její straně mohlo dojít ke vzniku škody velkého rozsahu a v rámci hospodářské soutěže by mohly být definitivně narušeny poměry na trhu taxislužby. Krajský soud dále konstatoval, že taxislužba je koncesovanou živností a její výkon podléhá právní regulaci. Nesplňuje-li subjekt, který v tomto oboru podniká (či chce podnikat) stanovené podmínky, což bylo osvědčeno, jde s největší pravděpodobností o nekalou soutěž. K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Olomouci návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Vyšel přitom z toho, že stěžovatelka v návrhu tvrdila, že vedlejší účastník nesplňuje podmínky pro provozování či zprostředkování taxislužby, což je ovšem v rozporu s jí navrhovaným petitem předběžného opatření, v němž se domáhá zdržet se provozování či zprostředkování taxislužby. Podle vrchního soudu lze činnost vedlejšího účastníka označit za (jinou) „službu v oblasti dopravy“, zahrnující jak zprostředkování kontaktů mezi řidiči a potenciálními cestujícími, tak i samotnou přepravu, nikoliv však „taxislužbu“ či její zprostředkování podle zákona o silniční dopravě. Předběžné opatření by tak bylo nevykonatelné, protože spočívá v uložení povinnosti, která je vedlejším účastníkem nesplnitelná. Stěžovatelka se poté obrátila se svou ústavní stížností na Ústavní / číst více /

IV. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 13.11.2018 09:00 do: 13.11.2018 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: III. ÚS 4072/17
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2017 č. j. 7 Cmo 185/2017-507
Eventuální akcesorické návrhy: náhrada nákladů řízení
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: LIDO TAXI RADIO, spol. s r. o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Krajský soud v Brně k návrhu stěžovatelky (jako žalobkyně) nařídil podle § 102 odst. 1 občanského soudního řádu předběžné opatření, kterým uložil obchodní společnosti Uber B.V. (vedlejší účastník řízení) jako žalovanému zdržet se provozování a zprostředkování taxislužby na území statutárního města Brna. Dospěl k závěru, že stěžovatelka prokázala potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, kterážto měla plynout z toho, že by na její straně mohlo dojít ke vzniku škody velkého rozsahu a v rámci hospodářské soutěže by mohly být definitivně narušeny poměry na trhu taxislužby. Dále pak krajský soud konstatoval, že taxislužba je koncesovanou živností a její výkon podléhá právní regulaci, a nesplňuje-li subjekt, který v tomto oboru podniká (chce podnikat) stanovené podmínky, což bylo osvědčeno, jde s největší pravděpodobností o nekalou soutěž. K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení krajského soudu změnil tak, že se stěžovatelčin návrh na nařízení předběžného opatření zamítá, neboť skutková tvrzení nesmí být v rozporu s navrhovaným petitem, jenž pak musí být v souladu s hmotným právem, tj. musí být vykonatelný. Stěžovatelka v návrhu tvrdila a předloženými listinami osvědčovala, že vedlejší účastník, ať již jako provozovatel, nebo zprostředkovatel, nesplňuje podmínky pro provozování či zprostředkování taxislužby, což je ovšem v rozporu s navrhovaným petitem, v němž se domáhá zdržet se provozování či zprostředkování taxislužby. Podle vrchního soudu lze / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 120/2018

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost proti rozsudkům Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Zároveň byl odmítnut i s ústavní stížností spojený návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Rozsudek Nejvyššího soudu je tedy pravomocný a vykonatelný.

Obecné soudy se meritem věci zabývaly vyčerpávajícím způsobem, učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatelky a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily v ústavně konformních mezích.

Vlastník kliniky, aniž by k tomu měl jakoukoli povinnost, uzavřel na základě autonomní vůle a vstřícně se stěžovatelkou smlouvu o výpůjčce, na jejímž obsahu se smluvní strany shodly. Stěžovatelka proto musela při přiměřené míře obezřetnosti počítat i s možností, že po uplynutí sjednané doby výpůjčky kliniky nebude smlouva prodloužena, a ona tak bude muset kliniku přestat užívat. Navíc Správa železniční dopravní cesty, státní organizace (vedlejší účastnice řízení) opakovaně uvedla před obecnými soudy, že hodlá kliniku začít využívat pro vlastní účely. Výkon vlastnického práva v podobě užívání kliniky pro účely činnosti vedlejší účastnice řízení však není možný, je-li klinika bezdůvodně okupována stěžovatelkou a jejím kolektivem. Je rovněž pravděpodobné, že počátku užívání kliniky bude předcházet potřebná rekonstrukce objektu, kterou nelze provést, je-li v budově činné stěžovatelčino autonomní centrum.

Podle Ústavního soudu není výkon vlastnického práva, spočívající v požadavku na vyklizení bezdůvodně užívané kliniky, kterou chce začít vedlejší účastnice řízení využívat pro vlastní činnost, v rozporu s dobrými mravy, ani s čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Nelze tolerovat okupaci cizích objektů bez právního důvodu jen proto, že jsou momentálně nevyužívány – v tom nelze spatřovat meze výkonu vlastnictví. Měl-li by stát v úmyslu sám sebe omezit ve vlastnictví v podobných případech a zlegalizovat takzvaný „squatting“, musel by tak učinit cestou / číst více /

III. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.11.2018 10:00 do: 08.11.2018 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1329/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2018 č. j. 242 C 29/2017-49
Stručná charakteristika: Právo na soudní a jinou právní ochranu
Označení navrhovatelů: KOMPAKT spol. s.r.o., sídlem Opletalova 683, Poděbrady, zast. Mgr. Miroslavem Schűllerem, advokátem sídlem R. Těsnohlídka 420/5, Čáslav
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka v řízení vedeném u Městského soudu v Praze neúspěšně žalovala společnost fitPROfit s.r.o. (v tomto řízení vedlejší účastnice) o zaplacení částky 3 025 Kč s příslušenstvím dle Smlouvy o prodeji reklamní plochy na tištěném reklamním plakátu ze dne 16. 8. 2013. Požadovaná částka byla vedlejší účastnici po dohodě částečně vyúčtována fakturou – daňovým dokladem ze dne 20. 9. 2013, splatnou dne 4. 10. 2013 a uhrazena 10. 10. 2013. Druhá část sjednané odměny byla vyúčtována fakturou – daňovým dokladem ze dne 20. 10. 2013, splatnou dne 3. 11. 2013 na částku 3 025 Kč, kterou vedlejší účastnice neuhradila. Městský soud na návrh stěžovatelky vydal dne 20. 6. 2017 platební rozkaz, kterým uložil vedlejší účastnici zaplatit částku 3 025 Kč a náklady řízení ve výši 2 089 Kč. Vedlejší účastnice proti platebnímu rozkazu podala odpor a na základě toho byl platební rozkaz zrušen a ve věci bylo nařízeno dne 29. 1. 2018 jednání, kde vedlejší účastnice vznesla námitku promlčení dle § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud žalobu stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že žalovaný nárok je promlčen dle § 629 odst. 1 občanského zákoníku, neboť žaloba byla podána dne 18. 5. 2017, tj. po uplynutí tříleté / číst více /