Ústavní soud, Brno, TZ 119/2018

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovateli byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, které jsou povinny zaplatit oba obecné soudy.

Stěžovatel se v únoru 2012 obrátil na Ministerstvo obrany se žádostí o vydání osvědčení podle § 6 odst. 1 zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Odbojová činnost stěžovatele spočívala v tom, že byl v rozmezí září 1951 a října 1953 aktivním členem skautské odbojové skupiny SODAN (Skautská organizace demokracie a nezávislosti), která se snažila bojovat proti násilné kolektivizaci venkova. V důsledku toho byl v říjnu 1954 stěžovatel odsouzen pro trestné činy velezrady, sabotáže a rozkrádání a poškozování majetku lidových družstev k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, propadnutí majetku a peněžitému trestu. Trest odnětí svobody pak z převážné části vykonal v táborech nucených prací na Jáchymovsku, kde pracoval při těžbě uranové rudy. Propuštěn byl v říjnu 1957 a po roce 1989 byl rehabilitován.

Ačkoliv mělo ministerstvo o žádosti rozhodnout bezodkladně či nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení (resp. ve složitějších případech do 60 dnů), trvalo více než tři a půl roku, než stěžovatel osvědčení skutečně obdržel. Řízení totiž bylo přerušeno do doby, než budou předložena vyžádaná odborná stanoviska příslušných institucí, která měla dokázat, že činnost stěžovatele spadala pod některou z forem odboje a odporu proti komunismu (od dubna 2012 do srpna 2015).

Stěžovatel poté v listopadu 2015 uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, nepřiměřenou délkou řízení podle § 13 odst. 1 zákona č. / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 118/2018

III. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky v části, kterou byl napaden rozsudek Městského soudu v Praze, neboť neshledal porušení jejích základních práv. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatelka byla po dobu 47 hodin zadržena jako podezřelá podle § 76 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestím řízení soudním (trestní řád). Následně byla propuštěna, aniž by proti ní bylo zahájeno trestní stíhání. Stěžovatelka se následně v řízení před obecnými soudy domáhala po České republice – Ministerstvu spravedlnosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelce částečně vyhověl a přiznal jí 3 000 Kč s příslušenstvím. Soud vyšel z toho, že dle judikatury je sdělení obvinění, které nevyústí v odsuzující rozsudek, nezákonným rozhodnutím a je třeba v souvislosti s takto vedeným trestním řízením poškozené odškodnit. Stěžovatelce, byť byla pouze v pozici podezřelé, je proto třeba přiznat odškodnění za dva dny, po které byla zadržena. Městský soud v Praze jako odvolací soud žalobu stěžovatelky zamítl, protože shledal, že postup orgánů činných v trestním řízení byl v souladu se zákonem a nedošlo tak k nezákonnému rozhodnutí ani nesprávnému úřednímu postupu, který by bylo třeba odškodnit. Stěžovatelka se poté obrátila se svou ústavní stížností na Ústavní soud. Podle názoru stěžovatelky je zadržení za situace, kde se původní podezření nepotvrdí, zcela nepřípustným zásahem do práv zadržené osoby a jde zcela jednoznačně o nesprávný úřední postup.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou zákonnosti zadržení stěžovatelky a na základě vyžádaných spisů konstatoval, že nebylo vzhledem k okolnostem v daný moment nezákonné či nesprávné. Stěžovatelka byla zadržena po dobu nepřesahující 48 hodin, byla vyslechnuta a byly jí jednoznačně sděleny důvody jejího zadržení. / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 117/2018

II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky, neboť neshledal, že by napadená rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze porušila její základní práva. Současně však Ústavní soud konstatoval, že v řízení před obecnými soudy byla porušena základní práva stěžovatelčiny nezletilé dcery (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem), konkrétně její právo na participaci na řízení, které se jí dotýká, podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a právo na projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Řízení před okresním soudem bylo zahájeno na návrh otce nezletilé dívky, který mimo jiné žádal, aby soud nahradil nesouhlasné stanovisko stěžovatelky s provedením tzv. povinného očkování jejich jedenáctileté dcery. Stěžovatelka s očkováním dcery nesouhlasila a poukazovala na svou svobodu svědomí; obávala se o zdraví dcery s ohledem na nežádoucí účinky vakcín a zpochybňovala i potřebnost sporného očkování. Okresní soud svým rozhodnutím nahradil stěžovatelčino nesouhlasné stanovisko a dal souhlas s očkováním nezletilé dívky. Toto rozhodnutí následně potvrdil i krajský soud v odvolacím řízení. Nezletilá dívka byla v celém řízení před obecnými soudy zastoupena opatrovníkem – orgánem sociálně-právní ochrany dětí a v řízení před okresním soudem byla též vyslechnuta; jinak se řízení přímo neúčastnila a nebyla o něm ani o jeho výsledku přímo informována.

Ústavní soud se ve svém rozhodnutí nejprve zabýval námitkami stěžovatelky, která poukazovala především na porušení své svobody svědomí. Ústavní soud navázal na svou dřívější judikaturu k tzv. povinnému očkování a posuzoval, zda stěžovatelka oprávněně uplatnila výhradu svědomí vůči očkovací povinnosti své dcery. Tomu Ústavní soud nakonec nepřisvědčil. Zdůraznil přitom, že ani v situaci názorového sporu mezi rodiči ohledně očkování dítěte není obecně vyloučeno, aby jeden z rodičů úspěšně uplatnil výhradu svědomí, avšak v takovém případě bude nutno vážit svobodu svědomí rodiče oponujícího / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 116/2018

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka se rozhodla koupit rodinný dům a pozemky. Z toho důvodu uzavřela v březnu 2007 s Hypoteční bankou, a. s. (dále jen „banka“), smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru, na základě které jí byl poskytnout úvěr ve výši 4 650 000 Kč. Banka zároveň nabídla stěžovatelce možnost pojištění poskytnutého úvěru, ta nabídku přijala a přistoupila k pojištění úvěru pro případ smrti nebo plné invalidity na základě rámcové pojistné smlouvu uzavřené mezi ČSOB Pojišťovnou, a. s. (dále jen „pojišťovna“), jako pojistitelem a bankou jako pojistníkem. Následně se u stěžovatelky projevily vážné zdravotní problémy a v únoru 2010 rozhodla Česká správa sociálního zabezpečení o její invaliditě III. stupně.

Stěžovatelka v návaznosti na nastalou pojistnou událost požadovala od pojišťovny pojistné plnění ze sjednaného pojištění úvěru, které jí však nebylo poskytnuto, neboť podle pojišťovny stěžovatelka v přihlášce k pojištění záměrně neuvedla pravdivé informace o svém zdravotním stavu. Stěžovatelka proto podala žalobu u Okresního soudu v Pardubicích a domáhala se zaplacení pojistného plnění. Okresní soud její žalobu o částku ve výši 2 662 500 Kč s příslušenstvím zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka nemůže žalobu podat, protože není smluvní stranou pojistné smlouvy uzavřené mezi pojišťovnou a bankou, a proto nemá na pojistné plnění nárok. Odvolací Krajský soud v Hradci Králové toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, neboť podle jeho názoru stěžovatelka k podání žaloby aktivně legitimována byla. Nejvyšší soud však potvrdil rozhodnutí okresního soudu, že stěžovatelka aktivně legitimována k podání žaloby není, a tento právní názor opřel o svou předchozí judikaturu z let 2002, / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 115/2018

Dnes se naplňuje sto let naší samostatné státnosti, bytostně spjaté s 28. říjnem 1918. Tehdejší provolání Národního výboru k československému lidu dalo vzniknout státu, na jehož ideje a étos navazuje i Česká republika.

Ústavní soud je vrcholným orgánem soudní moci a toto významné jubileum si rovněž připomněl. Stalo se tak dne 24. října 2018, kdy se v sídle Ústavního soudu sešly významné osobnosti české justice, dalších orgánů ochrany lidských práv, vysokých škol a institucí. Projev při této příležitosti pronesl pan předseda Senátu Parlamentu Milan Štěch a pan předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský (přepis projevu je dostupný zde). Slavnostního shromáždění bylo zakončeno videomappingem na téma „sto let našich dějin“, promítnutým na budovu Ústavního soudu.

Ještě před vrcholným aktem na Pražském hradě dne 28. října 2018 tak uctili památku Československého státu a jeho zakladatelů také soudci Ústavního soudu a hosté jejich slavnostního shromáždění.

Vlastimil Göttinger
vedoucí odboru vnějších vztahů a protokolu

/ číst více /

IV. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.10.2018 14:00 do: 29.10.2018 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 597/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2017, č. j. 3 Tdo 1305/2017-19, Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2017, č. j. 5 To 148/2017-530, a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. března 2017, č. j. 2 T 109/2015-471
Stručná charakteristika: Právo na spravedlivý proces, opravné prostředky
Označení navrhovatelů: R. B.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Hodoníně uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle ustanovení § 143 odst. 1 trestního zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku, a odkázal poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních; uvedený rozsudek Krajský soud v Brně zrušil a věc vrátil k novému projednání. Ve výroku označeným rozsudkem uznal Okresní soud v Hodoníně stěžovatele vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku, a odkázal poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením zrušil výrok o náhradě škody; Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti mj. namítá, že soudy pominuly princip omezené důvěry v dopravě a zákonem stanovenou přednost železniční dopravy. Je proto přesvědčen, že při rozhodování porušily jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

IV. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.10.2018 14:30 do: 29.10.2018 15:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová / číst více /

Ústavní soud, Brno, PV 12/2018

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) zamítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, neboť neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelů.

Právní věty:
I. Porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není, omezí-li se řízení před obecnými soudy na prokázání existence rozhodnutí církve nebo náboženské společnosti ukončit, v mezích své autonomie zaručené v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, služební poměr duchovního, aniž bude posuzován jeho obsah a důvody pro jeho vydání; otázku prokázání existence takového rozhodnutí rovněž nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy pod pojem „nesprávného právního posouzení věci“, neboť jde o otázku svou povahou skutkovou.

II. Takový postup rovněž neodporuje požadavkům práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 ve spojení s čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, neboť z těchto ustanovení nelze dovodit právo stát se a zůstat duchovním proti vůli orgánů konkrétní církve nebo náboženské společnosti.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3910/17 je dostupný zde.

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu

/ číst více /

IV. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.10.2018 08:30 do: 23.10.2018 09:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: III. ÚS 3910/17
Jednací místnost: Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017 č. j. 21 Cdo 1992/2017-367, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2016 č. j. 13 Co 120/2016-120 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. září 2015 č. j. 4 C 129/2002-212
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: ThMgr. E. D. a ThMgr. Z. D.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali na Církvi československé husitské (vedlejší účastnice) úhrady částky ve výši 2 427 840 Kč s příslušenstvím (stěžovatelka 1.) a ve výši 2 056 215 Kč s příslušenstvím (stěžovatel 2.), a dále ve výši 167 344 Kč a 2 532 323 Kč s příslušenstvím (oba stěžovatelé), a to z titulu náhrady škody, která jim měla vzniknout neplatným rozvázáním služebního poměru vedlejší účastnicí dne 20. 7. 1993. V důsledku toho jim vedlejší účastnice nepřidělovala žádnou práci a stěžovatelé nemohli být vedeni ani na úřadu práce, neboť ten nebyl s to závazně určit, zda služební poměr trvá či nikoliv. Žalovaná částka představovala náhradu platu včetně hodnostního příspěvku, a dále náhradu škody, vzniklé stěžovatelům dle jejich tvrzení tak, že v důsledku toho, že jim vedlejší účastnice nevyplácela plat, byli v platební neschopnosti. Dále se domáhali příspěvku na úhradu otopu a světla a náhrady nákladů spojených s bydlením, neboť tyto výdaje za ně měla vedlejší účastnice hradit podle Řádu duchovenské služby Církve československé husitské. Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu stěžovatelů zamítl. Městský soud v Praze jako odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Provedl dokazování listinnými důkazy, ze kterých mělo vyplývat, že / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 114/2018

V rámci oslav 100. výročí vzniku Československé republiky bude dne 24. října 2018 promítnut na fasádu Ústavního soudu – ze strany Žerotínova náměstí – videomapping.

Tato projekce bude tematicky spojena s osudy Československa v uplynulém století a veřejnost ji může zhlédnout od 21:00 do 21:10 hod.

/ číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 113/2018

IV. senát Ústavního soud (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov, neboť jimi byla porušena základní práva a svobody stěžovatele zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců nepodmíněně. Tohoto přečinu se měl dopustit tím, že se ve věznici odmítl podrobit vyšetření moči ke zjištění přítomnosti omamných látek v těle, čímž mařil výkon trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně, a porušil tak základní povinnost odsouzeného. Tohoto jednání se dopustil opakovaně, byla u něj zjištěna přítomnost psychotropních látek v těle a vědomě užíval návykovou látku, za což byl několikrát kázeňsky potrestán a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Stěžovatelovu neměnnou obhajobu od zahájení trestního stíhání, že se odebrání moči bránil pouze před zdravotní sestrou z důvodu stydlivosti a vzhledem k příslušnosti k etniku, které to pro muže považuje za ponižující, a že předtím vzorek odevzdal před dozorcem bez námitek, vyhodnotil okresní soud jako účelovou. Stěžovatel neuspěl ani se svým odvoláním, které Krajský soud v Brně zamítl a Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl. Poté stěžovatel podal proti těmto rozhodnutím ústavní stížnost.

Sporným se mezi stěžovatelem a soudy stalo hodnocení oprávněnosti a posléze i ústavnosti požadavku svléci se donaha a poskytnout vzorek moči za přímého dohledu zdravotní sestry jako osoby opačného pohlaví. K tomu okresní soud pouze stručně poznamenal, že zdravotní sestra je zdravotní personál, který má uvedenou činnost v popisu práce. Krajský soud pak / číst více /

III. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.10.2018 08:30 do: 16.10.2018 08:50

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1891/18
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2018 č. j. 23 Cdo 541/2018-344 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2017 č. j. 1 Cmo 114/2015-305
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: N. J.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala po obchodní společnosti RP Climbing s. r. o. (vedlejší účastnice) zaplacení částky 146 410 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. Soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka s vedlejší účastnicí uzavřela mandátní smlouvu, jejímž předmětem by bylo zpracování žádosti za účelem získání podpory z Evropského sociálního fondu – operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost, a tudíž stěžovatelce žádný nárok na zaplacení žalované částky z titulu odměny mandatáře nevznikl. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudek krajského soudu potvrdil. Ztotožnil se sice s jeho závěrem, že nebyla prokázána existence mandátní smlouvy, krom toho však shledal, že stěžovatelce svědčí za zpracování projektové žádosti pro vedlejší účastnici právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající v zásadě nejnižším možným nákladům, které by vedlejší účastnice v daném místě a čase musela na předmětné plnění vynaložit, čemuž odpovídá částka 24 000 Kč, kterou již vedlejší účastnice stěžovatelce uhradila. Tento rozsudek zrušil Nejvyšší soud s odůvodněním, že je nutno vycházet z ceny obvyklé. Následně vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil a stěžovatelce uložil, aby vedlejší účastnici zaplatila náklady řízení. Dospěl totiž k závěru, že tzv. cenu / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 112/2018

Ministr spravedlnosti Jan Kněžínek se včera v odpoledních hodinách sešel k pracovnímu jednání s předsedou a soudci Ústavního soudu. Jednalo se o jeho první návštěvu Ústavního soudu ve funkci ministra, a proto bylo jednání vedeno především v informativním a seznamovacím tónu.

Pan ministr, kterého doprovázeli jeho náměstci Petr Jäger a Jeroným Tejc, nejprve upřesnil své cíle a legislativní záměry ministerstva, které ve vztahu k justici obecně považuje za důležité, a poté se diskuse soustředila na rozbor jednotlivých právních institutů a procesů, které by v budoucnu mohly být předmětem změny.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v závěru jednání vyjádřil uspokojení nad tím, že současná vláda nehodlá přistoupit k razantní nebo rozsáhlé novele Ústavy. Ta by totiž měla být stabilním a současně stabilizujícím dokumentem.

Vlastimil Göttinger
vedoucí odboru vnějších vztahů a protokolu

/ číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 111/2018

IV. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) zamítl ústavní stížnost proti usnesením Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť neshledal porušení základních práv stěžovatele.

Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy shledán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy ve stadiu pokusu, kterého se měl dopustit ve dvou případech vůči osobám bez domova. Za to byl nejprve odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 17 a půl roku. V následném řízení před Nejvyšším soudem stěžovatel změnil své stanovisko k trestným činům a uvedl, že jeho dřívější doznání bylo motivováno snahou upoutat na sebe pozornost. Neměl však v úmyslu poškozené usmrtit. Nejvyšší soud uvedl, že změna stěžovatelova postoje představuje novou skutečnost, kterou nelze v rámci dovolacího řízení přezkoumat, ale mohla by být důvodem k podání návrhu na povolení obnovy řízení. Přesto Nejvyšší soud odsuzující rozhodnutí částečně zrušil, neboť v jednom z případů nebyl stěžovatelův úmysl oběť usmrtit prokázán, a stěžovateli zmírnil trest na 15 let odnětí svobody. Ve věci již rozhodoval také Ústavní soud, který usnesením sp. zn. III. ÚS 3083/16 ze dne 29. 11. 2016 odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel poté podal návrh na obnovu řízení, který Městský soud v Praze usnesením zamítl, a stěžovatel neuspěl ani se svou stížností u Vrchního soudu v Praze. Proti oběma těmto rozhodnutím, kterými byl jeho návrh na obnovu řízení zamítnut, podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které mj. namítal, že vrchní soud pochybil, když nenařídil ve věci veřejné zasedání, ale zamítl jeho stížnost neveřejně.

Ústavní soud dospěl k závěru, ústavní stížnost není důvodná. Otázkou povinnosti stížnostního soudu nařídit veřejné zasedání se Ústavní soud již ve své judikatuře zabýval. V nálezech sp. zn. I. ÚS 1377/16 a sp. zn. I. ÚS 1135/17 Ústavní soud uvedl, že povinnost nařídit veřejné zasedání dopadá i na situaci, v níž se / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 110/2018

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po České republice – Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastník) zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím, která měla představovat náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřené průtahy v trestním řízení, týkající se tzv. kauzy H-SYSTEM. Stěžovatel figuroval v trestním řízení jako poškozený. Vedlejší účastník mu ještě v předžalobní fázi přiznal 2 314 Kč. Zatímco u Obvodního soudu pro Prahu 2 vysoudil stěžovatel částku 32 536 Kč s příslušenstvím, Městský soud v Praze jako soud odvolací jeho žalobu zamítl s odůvodněním, že v tomto případě bude jako přiměřené zadostiučinění stačit konstatování porušení stěžovatelova práva. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť se podle jeho názoru odvolací soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Stěžovatel se poté obrátil se svou ústavní stížností na Ústavní soud. V ní mj. namítal, že za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení, trvající 13 let a 8 měsíců, není dostatečnou kompenzací pouhé konstatování porušení práva, ale finanční odškodnění.

Ústavní soud předně konstatuje, že odškodněním poškozených za průtahy v trestním řízení ve věci tzv. H-SYSTEMu se všechny obecné soudy, stejně jako Ústavní soud, již opakovaně v řízeních ve věcech jednotlivých poškozených zabývaly, a to s patrnou rozdílností jejich závěrů. Širší okolnosti všech souvisejících řízení svědčí dle názoru Ústavního soudu přinejmenším o nežádoucí situaci nejednotnosti judikatury, jež je zásadně porušením principu právní jistoty. V souvisejících, ne-li přímo totožných, případech je nutné, aby soudy postupovaly / číst více /

IV. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.10.2018 08:30 do: 09.10.2018 09:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: III. ÚS 3520/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017 č. j. 30 Cdo 3354/2017-253, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2017 č. j. 11 Co 489/2016-221 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. září 2016 č. j. 15 C 257/2014-167
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: Ing. P. V.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soud pro Prahu 2 projednával stěžovatelovu žalobu proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastník) o zaplacení částky ve výši 251 018 Kč s příslušenstvím. Ta měla představovat náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřené průtahy v trestním řízení, týkajícím se tzv. kauzy H-Systém, v němž měl stěžovatel postavení jednoho z mnoha poškozených. V předžalobní fázi odškodňovacího řízení vedlejší účastník uznal stěžovatelův nárok v částce 2 314 Kč. Obvodní soud žalobě částečně vyhověl a stěžovateli přiznal částku ve výši 32 536 Kč s příslušenstvím, ve zbytku pak žalobu zamítl. Obvodní soud stanovil jako přiměřené odškodnění částku 17 000 Kč za každý rok řízení, kterou dále ponížil dle několika kritérií. Zejména z důvodu rozhodování trestní věci velkým počtem soudů, při značné obtížnosti a složitosti celého řízení. Pokud jde o význam řízení pro poškozené, pak tento je dle obvodního soudu snížený, neboť poškození, vědomi si zdlouhavého trestního řízení, jehož hlavním smyslem není odškodnění poškozených, mohli ze svého procesního postavení vystoupit a domáhat se škody občanskoprávní cestou. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel i vedlejší účastnice odvolání, na jejichž základě Městský soud v Praze rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že celou žalobu zamítl. V odůvodnění se v zásadě / číst více /