Ústavní soud, Brno, TZ 109/2018

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) zamítlo návrh skupiny 25 senátorů na zrušení zákona č. 123/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, případně na zrušení jednotlivých ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, která byla uvedeným zákonem novelizována.

Navrhovatel namítal zejména vady legislativního procesu předcházejícího přijetí novely zákona, neurčitost či vnitřní rozpornost novelizované právní úpravy a její nepřiměřenost k právu obcí a krajů na samosprávu, vlastnit majetek a svobodě pohybu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Legislativní proces přijetí napadené novely zákona byl proveden v ústavních mezích, napadená ustanovení, mající zjevný normativní obsah a vzájemnou provázanost, představují potřebnou a přiměřenou právní úpravu.

Otázka existence, rozsahu, smyslu národních parků a způsobu chování v nich je řešena dlouhodobě, různými způsoby a nejen v České republice. Zákonodárce momentálně zvolil určité řešení, které je výsledkem dlouhodobé diskuse a které je v této rovině ústavně konformní. Zákonný rámec národních parků byl nastaven přiměřeně, s respektem k vlastnictví, samosprávě a svobodě pohybu – za účelem nezbytné ochrany přírodního bohatství jakožto hodnoty chráněné v ústavní rovině. Je možné, že v budoucnu zvítězí jiný názorový trend a bude prosazena zákonná úprava nastavující pravidla chování v národních parcích liberálněji (volněji). Není však úkolem Ústavního soudu nyní nahrazovat činnost zákonodárce a nutit jej do liberálnější úpravy. Lze mít jisté pochopení i pro argumenty, že přísná úprava pravidel chování v národních parcích znamená nepříjemná omezení pro místní obyvatele; zároveň národní park danou lokalitu nepochybně zatraktivňuje. Problematika vylidňování menších obcí je potom širším sociologickým jevem – a nelze ji úzce spojovat s existencí národních parků. Místní obyvatelé budou mít navíc podle přijaté úpravy v budoucnu možnost bránit se legálním způsobem proti omezujícím („aktivistickým“) snahám, namířeným například proti jejich vlastnictví či svobodě podnikání; jak již bylo / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 108/2018

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Stěžovatelka byla zdravotní sestrou zaměstnanou v letech 1979 – 1990 u Ústavu národního zdraví Národního výboru hlavního města Prahy, Fakultní nemocnice Praha 10 – Vinohrady. V roce 1983 utrpěla při noční směně pracovní úraz pádem na nemocniční chodbě, při němž si způsobila otřes mozku. Až do ukončení pracovního poměru byla v dlouhodobé pracovní neschopnosti a poté v plném invalidním důchodu, neboť kvůli pracovnímu úrazu trpí povahovými změnami organického charakteru, depresivními stavy a úzkostnou poruchou. Stěžovatelce byly v letech 1983 – 1994 nejprve Ústavem národního zdraví, později příspěvkovou organizací Fakultní nemocnice Královské vinohrady (vedlejší účastnice řízení) dobrovolně poskytovány kompenzace ztráty příjmu, způsobené pracovním úrazem. V roce 1994 stěžovatelka vedlejší účastnici v rozporu s dohodou z roku 1991 nedoložila čestné prohlášení o neměnnosti svého stavu, a proto vedlejší účastnice přestala stěžovatelce vyplácet rentu dorovnávající rozdíl mezi výší invalidního důchodu a průměrné mzdy zdravotní sestry, na kterou by stěžovatelka dosahovala, kdyby se jí nestal pracovní úraz. K další úhradě renty stěžovatelka vedlejší účastnici vyzvala až dopisem z roku 2008. Stěžovatelka zažalovala v únoru 2011 vedlejší účastnici o zaplacení částky 432 000 Kč s příslušenstvím, představující rozdíl mezi výší invalidního důchodu a průměrné mzdy zdravotní sestry v rozhodném období za dobu tří let od podání žaloby zpětně, a dále o placení měsíční renty ve výši 12 000 Kč od 1. 3. 2011 z titulu náhrady ztráty na výdělku v důsledku pracovního úrazu.

Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu co do částky 144 000 Kč zamítl z důvodu promlčení nároku na jednotlivá plnění, potvrdil však existenci / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 107/2018

Předseda Ústavního soudu České republiky přijal pozvání k účasti na mezinárodním sympoziu, které u příležitosti svého výročí uspořádal Ústavní soud Maroka. Jeho tématem byl „Přístup k ústavnímu soudnictví: nové výzvy pro následný přezkum ústavnosti“.

Role českého ústavního soudu zde byla dvojí. Jednak má velké zkušenosti s uplatňováním svých kompetencí při následném (aposteriorním) přezkumu ústavnosti, protože všechny jeho pravomoci, až na jedinou výjimku, se realizují následně. Stejně tak zde také Pavel Rychetský zastupoval Konferenci evropských ústavních soudů, jíž český Ústavní soud v současnosti předsedá. Obě tyto role také prezentoval ve svém úvodním vystoupení.

Během svého krátkého pobytu v Marockém království vystoupil pan předseda Ústavního soudu i na slavnostní diplomatické recepci našeho zastupitelského úřadu v Rabatu, kterou pan velvyslanec České republiky – J.E. Viktor Lorenc – dedikoval stému výročí vzniku Československé republiky.

Vlastimil Göttinger
vedoucí odboru vnějších vztahů a protokolu

/ číst více /

IV. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.10.2018 13:30 do: 01.10.2018 14:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3/18
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, č. j. 21 Cdo 5139/2016-356, Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, č. j. 23 Co 77/2016-310, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 7. 2015, č. j. 14 C 34/2011-254,
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, poučovací povinnost soudu, princip rovnosti stran
Označení navrhovatelů: Z. A., zastoupena Mgr. Petrem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 8
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka byla zdravotní sestrou zaměstnanou v letech 1979-1990 u Ústavu národního zdraví Národního výboru hlavního města Prahy, Fakultní nemocnice Praha 10 – Vinohrady (dále jen „Ústav národního zdraví“). V roce 1983 utrpěla stěžovatelka při noční směně pracovní úraz pádem na nemocniční chodbě, při němž se udeřila do hlavy a způsobila si otřes mozku. Od srpna 1990 je stěžovatelka v důsledku uvedeného pracovního úrazu v plném invalidním důchodu. Stav stěžovatelky byl posudkovou lékařkou v roce 2013 vyhodnocen jako setrvalý, odpovídající třetímu stupni invalidity. Od ukončení pracovního poměru s Ústavem národního zdraví nebyla stěžovatelka dlouhodobě zaměstnána, její psychický stav jí pracovní činnost neumožňuje. Stěžovatelce byly v letech 1983-1994 nejprve Ústavem národního zdraví, později příspěvkovou organizací Fakultní nemocnice Královské Vinohrady (vedlejší účastnice řízení) dobrovolně poskytovány kompenzace ztráty příjmu způsobené pracovním úrazem. V roce 1994 stěžovatelka vedlejší účastnici v rozporu s dohodou z roku 1991 nedoložila čestné prohlášení o neměnnosti svého stavu; proto vedlejší účastnice přestala stěžovatelce vyplácet rentu dorovnávající rozdíl mezi výší invalidního důchodu stěžovatelky a průměrné mzdy zdravotní sestry, na kterou by stěžovatelka dosahovala, kdyby se nestal její pracovní úraz. K / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 106/2018

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) zamítl ústavní stížnost Československé obchodní banka, a.s., neboť neshledal, že by napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze porušila základní práva stěžovatelky.

Československá obchodní banka, a.s. (stěžovatelka) hradila v letech 2002 – 2006 příspěvek za vklady na své slovenské pobočce do fondu pojištění vkladů na Slovensku. Podle Garančního systému finančního trhu (dříve Fond pojištění vkladů, v tomto řízení vedlejší účastník) tak ale měla, v souladu s § 41c zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, činit v České republice a proto stěžovatelku zažaloval o částku 187 213 859 Kč s příslušenstvím. Banky by totiž podle názoru vedlejšího účastníka měly v souladu s jednotnou bankovní licencí platit příspěvky v místě svého sídla, nikoliv místě působení jejich poboček v hostitelských státech, což plyne též z příslušných předpisů práva Evropské unie, především pak Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994 o systémech pojištění vkladů. Stěžovatelka nárok neuznala a argumentovala, že za svou pobočku řádně platila pojištění do slovenského fondu a povinnost platit do českého fondu jí český právní řád neukládá.

V prvním kole soudního sporu obecné soudy žalobu zamítly. Dospěly totiž k závěru, že podle zákona o bankách povinnost hradit příspěvky pojištění vkladů za zahraniční pobočky v domovském státě banky se vztahuje pouze na pobočky působící v rámci jednotné bankovní licence, přechod na ni přitom není automatický a slovenská pobočka stěžovatelky tuto možnost nevyužila. Přitom i podle směrnice o pojištění vkladů postačí, pokud jsou vklady pojištěné v jednom členském státě, což v daném případě bylo dosaženo. Nejvyšší soud však následně tato rozhodnutí zrušil a vyslovil právní názor, že se příslušná ustanovení zákona o bankách vztahují na veškeré vklady u tuzemských bank, včetně jejich zahraničních poboček a dobrovolná účast stěžovatelky ve slovenském systému pojištění vkladů nemá ve vztahu / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 105/2018

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka vystupovala v pozici poškozené v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001 (tzv. kauza H-System), které trvalo více než 13 let a 8 měsíců. Ministerstvo spravedlnosti jí, s ohledem na vysoký počet poškozených v daném trestním řízení, přiznalo za nepřiměřenou délku řízení peněžité zadostiučinění ve výši 2.314 Kč. Považujíce tuto částku za naprosto nedostatečnou, podala stěžovatelka žalobu na zaplacení zadostiučinění ve výši 251.018 Kč, ke které dospěla na základě výpočetních pravidel Evropského soudu pro lidská práva, který stanovuje částku 15 až 20 tisíc korun za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 její žalobu zamítl. Odvolací Městský soud v Praze prvostupňový rozsudek změnil a přiznal stěžovatelce částku ve výši 40 753,20 Kč s příslušenstvím (k této částce dospěl po ponížení základního částky odškodnění o 80 % – o 30 % z důvodu vedení řízení před velkým počtem soudních soustav, o dalších 30 % z důvodu obtížnosti vedeného trestního řízení a to jak skutkové, tak i procesní, a konečně o 20 % důvodu sníženého významu řízení pro stěžovatelku). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, neboť dospěl k závěru, že městský soud rozhodl v souladu s jeho judikaturou. Ve zbývající části bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro vady spočívající v absenci náležitého vymezení, v čem stěžovatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti ohledně zbývajících námitek obsažených v dovolání, když ve svém dovolání pro každou jednotlivou námitku nekonkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. Stěžovatelka se poté obrátila se svou ústavní stížností na Ústavní / číst více /

III. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.09.2018 15:00 do: 25.09.2018 15:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 53/18
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2017 č. j. 30 Cdo 2870/2017-176 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2017 č. j. 15 Co 487/2016-152
Stručná charakteristika: Právo na náhradu škody
Označení navrhovatelů: Ing. E. M. zastoupená JUDr. Pavlem Virágem, advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka po České republice ‒ Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastnice) domáhala zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze. Městský soud v Praze jako odvolací soud změnil rozsudek obvodního soudu tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 40 753,20 Kč s příslušenstvím, jinak jej v zamítavém výroku potvrdil. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že byla účastnicí trestního řízení vedeného u Městského soudu pod sp. zn. 3 T 14/2001 pro trestný čin podvodu (tzv. kauza H-System) o celkové délce překračující 13 let a 8 měsíců. V uvedeném řízení stěžovatelka vystupovala jako poškozená, neboť jí trestným činem byla způsobena jak rozsáhlá majetková škoda, kdy ztratila veškeré své celoživotní úspory, tak i újma nemajetková. Ministerstvo spravedlnosti nárok stěžovatelky uznalo, avšak na základě speciálního početního algoritmu, který bral v potaz vyšší počet poškozených v daném trestním řízení, přiznalo stěžovatelce za nepřiměřenou délku řízení v trvání více jak 13 let peněžité zadostiučinění pouze ve výši 2 314 Kč. Stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení náhrady / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 104/2018

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti obchodní společnosti MESANA Real s.r.o. a zrušil rozsudky Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

Stěžovatelka získala v roce 2010 ve spojeném územním a stavebním řízení rozhodnutí o umístění a povolení stavby fotovoltaické elektrárny v katastrálním území Nová Hraštice. Ministerstvo pro místní rozvoj v rámci přezkumného řízení tato rozhodnutí zrušilo pro nezákonnost a věc vrátilo k dalšímu řízení stavebnímu úřadu. Rozklad stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí ministr pro místní rozvoj zamítl. Poté se stěžovatelka proti rozhodnutí neúspěšně bránila žalobou ve správním soudnictví. Městský soud v Praze její žalobu zamítl, neboť stěžovatelka dle jeho názoru nemohla nabýt práva v dobré víře. V průběhu územního a stavebního řízení si totiž musela být vědoma toho, že nesplnila podmínky pro připojení elektrárny k distribuční soustavě; v době rozhodování správních orgánů stěžovatelka neměla uzavřenou smlouvu o připojení s ČEZ Distribuce, a. s., jež navíc k možnosti připojení elektrárny vydala negativní stanovisko. Stavební úřad tak vydal své rozhodnutí v rozporu s § 111 odst. 2 stavebního zákona, neboť si ve stavebním řízení neověřil budoucí užívání stavby. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Zamýšlená elektrárna stěžovatelky aktuálně nesplňovala podmínky pro připojení k distribuční soustavě a stěžovatelka tak nemohla být v dobré víře v rozhodnutí stavebního úřadu. Stěžovatelka se poté se svou ústavní stížností obrátila na Ústavní soud. V ní namítá, že smlouva o připojení výrobny k distribuční soustavě není povinným podkladem pro vydání rozhodnutí v územním a stavebním řízení. Aktuální nesplnění všech podmínek pro připojení tak nesouvisí s možností nabytí práv / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 103/2018

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také právo na uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny.

Poškozený utrpěl v srpnu 2008 vážný pracovní úraz – zlomeninu pánve a rupturu močové trubice, když na něho při demontáži zadního kola od traktoru ze zadní nápravy opatřené dvojmontážním kolem vypadlo kolo o hmotnosti přibližně půl tuny. Zlomenina byla řešena kostní operací v podobě umístění kovové dlahy. Do konce roku 2008 chodil poškozený o dvou berlích, následně se však léčení zkomplikovalo zlomením předmětné dlahy v pánvi. Poté byl poškozený znovu operován a v červnu následujícího roku došlo ke zhoršení jeho hybnosti. Poškozený byl opět hospitalizován a bylo mu provedeno několik dalších zákroků, neboť se mu vytvořil absces. Jeho stav se zhoršoval v důsledku dechových obtíží. V průběhu roku 2010 podstoupil několik dalších zákroků, došlo u něj k sepsi a úplnému ochrnutí všech končetin. V září 2011 zemřel.

Od České pojišťovny, a. s. obdržel poškozený za ztížení společenského uplatnění přibližně 700 tisíc Kč. V srpnu 2011 pak zažaloval svého zaměstnavatele o náhradu škody z pracovního úrazu ve výši 3 363 540 Kč s příslušenstvím. Vzhledem k tomu, že v září poškozený zemřel, bylo v řízení před Okresním soudem ve Vyškově pokračováno s jeho dědici (v tomto řízení stěžovatelé). Co do částky 3 000 000 Kč za mimořádné ztížení společenského uplatnění soud řízení zastavil, neboť stěžovatelé vzali co do této částky žalobu zpět. Okresní soud ve zbytku žalobě z větší části vyhověl. Pojišťovna, která do původního řízení přistoupila jako vedlejší / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 102/2018

Plénum Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) vyhovělo návrhu Nejvyššího správního soudu a zrušilo k 1. červenci 2019 § 48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění zákona č. 530/2005 Sb.

Návrh na zrušení předmětného ustanovení podal Nejvyšší správní soud (navrhovatel) v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobkyně, která byla propuštěna ze služebního poměru ředitelem Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy z důvodu provozování podnikatelské činnosti (vedení účetnictví pro společenství vlastníků jednotek, jehož je žalobkyně členkou), čímž mělo dojít k porušení napadeného ustanovení zákona o služebním poměru.

Napadené ustanovení zní: „Příslušník nesmí vykonávat jinou výdělečnou činnost než službu podle tohoto zákona; toto omezení se nevztahuje na případy uvedené v § 29, 31 a § 33 písm. a) a na další činnosti stanovené interními akty vydanými řediteli bezpečnostních sborů“.

Uvedené zákonné výjimky ze zákazu na žalobkyni nedopadají, v řízení tak šlo o spor o aplikaci výjimky stanovené nikoliv zákonem, ale pokynem generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky ze dne 28. 3. 2013, podle jehož čl. 1 odst. 1 písm. f) se zákaz výdělečné činnosti podle § 48 odst. 2 zákona o služebním poměru nevztahuje na správu vlastního majetku. Ředitel Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy i Městský soud v Praze shodně dospěli k závěru, že v případě žalobkyně o správu vlastního majetku nejde. Navrhovatel se domnívá, že způsob, kterým byla výdělečná činnost žalobkyni zakázána, je v rozporu s ústavním pořádkem, zejména kvůli rozporu s výhradou zákona. Zákaz jiné výdělečné činnosti příslušníků bezpečnostních sborů zakotvené v napadeném ustanovení je podle něj omezením základního práva na svobodnou volbu povolání, práva podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Takové omezení je však možné pouze zákonem, nikoliv interním aktem.

Ústavní soud dospěl k / číst více /

Plénum – veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.09.2018 14:00 do: 18.09.2018 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 24/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty: Návrh na zrušení § 48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění zákona č. 530/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 362/2003 Sb., o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů
Označení navrhovatelů: Nejvyšší správní soud
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Návrh na zrušení § 48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů podal Nejvyšší správní soud v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobkyně, která byla propuštěna ze služebního poměru ředitelem Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy z důvodu provozování podnikatelské činnosti (vedení účetnictví pro společenství vlastníků jednotek, jehož je žalobkyně členkou), čímž mělo dojít k porušení předmětného ustanovení zákona o služebním poměru. Napadené ustanovení zní: „Příslušník nesmí vykonávat jinou výdělečnou činnost než službu podle tohoto zákona; toto omezení se nevztahuje na případy uvedené v § 29, 31 a § 33 písm. a) a na další činnosti stanovené interními akty vydanými řediteli bezpečnostních sborů“. Navrhovatel uvádí, že výjimky ze zákazu výdělečné činnosti uvedené v § 29, 31 a § 33 písm. a) na stěžovatelku nedopadají. V řízení tak šlo o spor o aplikaci výjimky stanovené nikoli zákonem, nýbrž pokynem generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České ze dne 28. 3. 2013, k provedení / číst více /

Ústavní soud, Brno, TZ 101/2018

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) částečně vyhovělo návrhu skupiny 19 senátorů a zrušilo § 10 odst. 3 a odst. 5 písm. b) zákona České národní rady č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách (dále jen „zákon o zaměstnaneckých pojišťovnách“), v části, kterou se stanoví výlučné oprávnění reprezentativních organizací zaměstnavatelů a reprezentativních odborových organizací navrhovat kandidáty do voleb do správních rad a dozorčích rad zaměstnaneckých pojišťoven. Kromě toho zrušilo vyhlášku č. 579/2006 Sb., kterou se stanoví způsob volby a volební řád pro volby do správních rad a dozorčích rad resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťoven. V obou případech tak učinilo s odkladem vykonatelnosti do 30. září 2019. Ve zbytku návrh skupiny senátorů zamítlo.

Ustanovení § 10 odst. 3 a 5 zákona o zaměstnaneckých pojišťovnách upravují složení správních rad a dozorčích rad resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťoven (dále jen „zaměstnanecké pojišťovny“). Obě rady sestávají z jedné třetiny z členů jmenovaných vládou a ze dvou třetin z členů volených z řad pojištěnců zaměstnanecké pojišťovny zaměstnavateli a pojištěnci této zaměstnanecké pojišťovny. Polovina volených členů je volena z kandidátů předložených reprezentativními organizacemi zaměstnavatelů a polovina z kandidátů předložených reprezentativními odborovými organizacemi. Způsob volby a volební řád pro volby do správních rad a dozorčích rad stanoví napadená vyhláška, podle níž všichni volení členové jsou voleni voliteli určenými zaměstnavateli, kteří ve stanoveném období odvedli na zdravotním pojištění částku alespoň ve výši 0,5 % součtu pojistného připadajícího na danou pojišťovnu. Za každé odvedené 0,5 % mohou určit 2 volitele (§ 6). Ostatní zaměstnavatelé či pojištěnci v těchto volbách volit nemohou, ani nemohou určit volitele, kteří by je zastupovali.

Zákonodárce mohl stanovit, že část členů těchto orgánů bude ustavována volbou a že právo volit budou mít pojištěnci i zaměstnavatelé, přičemž bylo na něm, aby zvážil účelnost takového / číst více /

IV. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.09.2018 08:15 do: 11.09.2018 08:45

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 773/18
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 6 Co 865/2017-1515 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 16. února 2017 č. j. 1 P 40/2015-1074
Stručná charakteristika: střídavá péče
Označení navrhovatelů: Bc. R. A.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem Okresního soudu v Písku bylo o změně úpravy rodičovské odpovědnosti k nezletilé a výživného, a o zvýšení výživného na nezletilou a o změně úpravy styku otce s nezletilou. Návrh otce (stěžovatele), aby bylo rozhodnuto o střídavé péči u nezletilé, byl zamítnut. Nezletilá tak i nadále zůstala v péči matky a otci byl určen styk. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a pouze modifikoval rozsah styku stěžovatele s nezletilou.

Stěžovatel především namítá, že nic nebrání tomu, aby bylo vyhověno jeho návrhu na svěření nezletilé do střídavé péče, neboť naprosto dostatečným způsobem splňuje veškerá kritéria, byť v některých převyšuje matku. Dle něj neexistuje žádná možnost (negativní kritérium), aby soudy zamítly návrh otce. Obecné soudy dle jeho názoru postupovaly ve svých rozsudcích zcela rozdílně a ignorovaly nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Ačkoliv oba soudy konstatují špatnou komunikaci mezi rodiči, ani jeden z nich nezkoumal její příčiny, a ani to, zda zde nedochází ke zneužití postavení rodiče, který má dítě ve své péči. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dále dle stěžovatele došlo / číst více /

Ústavní soud, Soul, TZ 100/2018

Místopředseda Jaroslav Fenyk reprezentoval Ústavní soud České republiky a Konferenci evropských ústavních soudů na mezinárodní konferenci, kterou v Soulu pořádal korejský Ústavní soud u příležitosti 30. výročí své existence.

Profesor Fenyk, který svým odborným vystoupením otevřel celou konferenci, mezi jiným upozornil na dynamický vývoj role ústavních soudů ve společnosti. Od výhradní kontroly ústavnosti právních předpisů, tedy tzv. Kelsenovského pojetí, se ústavní soudy čím dál častěji stávají garantem právního státu a pojistkou ochrany základních lidských práv a svobod. Někdy se však, jak místopředseda Ústavního soudu uvedl v závěru svého vystoupení, stávají ústavní soudy obětí svého vlastního úspěchu. Důvěra v jejich rozhodování se totiž promítne do takového množství návrhů, které nelze racionálně zpracovat.

Jeho – pozitivně přijaté – vystoupení pak předznamenalo bohatou diskusi čtyř desítek delegací ústavních soudů, které v Soulu hledaly odpovědi na otázky společné moderním orgánům ochrany ústavnosti.

Vlastimil Göttinger
vedoucí odboru vnějších vztahů

/ číst více /

I. senát – veřejné vyhlášení nálezu
od: 04.09.2018 09:30 do: 04.09.2018 10:00

Spisová značka: IV.ÚS 4104/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Vladimír Sládeček DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2016 č. j. 18 C 202/2011 184, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2017 č. j. 13 Co 44/2017-194 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017 č. j. 23 Cdo 3634/2017-217, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci – průtahům v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 202/2011.
Stručná charakteristika: Průtahy v řízení, vrácení soudního poplatku.
Označení navrhovatelů: MUDr. J. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením schválil soudní smír uzavřený mezi stěžovatelem a žalobcem a zamítl návrh stěžovatele na vrácení zaplaceného soudního poplatku. Odvolací soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nevrácení soudní poplatku potvrdil s tím, že podle zákona o soudních poplatcích se poměrná část uhrazeného soudního poplatku vrací jen za předpokladu, že ke schválení smíru dojde před tím, než je ve věci samé rozhodnuto. V daném případě však účastníci uzavřeli smír až poté, kdy bylo ve věci rozhodnuto. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Stěžovatel však namítá, že soudy v napadených rozhodnutích shledaly jeho požadavek jako neoprávněný na základě formálního odkazu na doslovné znění ustanovení § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. Tento postup obecných soudů představuje podle stěžovatele porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť soudy použily uvedené zákonné ustanovení zcela formalisticky, přičemž pominuly jak smysl zákona, tak zejména individuální okolnosti daného řízení

/ číst více /