Obchodní firma byla v souladu s § 12 obch. zák. chráněna před neoprávněným užíváním nehledě na to, zda zde existoval soutěžní vztah mezi poškozeným a tím, kdo obchodní firmu neoprávněně užívá (absolutní ochrana obchodní firmy). Tím spíše v oblasti absolutní ochrany obchodní firmy nehrál roli způsob, jakým se neoprávněný uživatel soutěže účastnil. Zákon pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích za zásah do práv k obchodní firmě nestanovil žádné další speciální podmínky. Soud se musel pouze zabývat tím, zda zásahem do absolutní ochrany obchodní firmy vznikla nemajetková újma v takovém rozsahu, že je na místě přiznat přiměřené zadostiučinění v penězích.

Co se týče nároku na přiměřené zadostiučinění z titulu nekalé soutěže (relativní ochrana obchodní firmy), pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích za nekalosoutěžní jednání rušitele zákon nestanovil žádné speciální podmínky a v řízení bylo na místě pouze prokázat (nad rámec podmínek generální klauzule nekalé soutěže upravených v § 44 odst. 1 obch. zák.), že soutěžitel dotčený nekalou soutěží utrpěl v souvislosti s ní nemajetkovou újmu, u níž nepostačuje její vyrovnání nepeněžitým přiměřeným zadostiučiněním. Zákon ani judikatura neformulovaly žádnou podmínku pro přiznání přiměřeného zadostiučinění, která by spočívala ve způsobu, jakým se soutěžitel dotčený nekalou soutěží účastní trhu.

Jestliže tedy v posuzované věci soudy obou stupňů ve svém právním posouzení vycházely z toho, že žalobkyně je soutěžitelem, a přiměřené zadostiučinění jí nepřiznaly pouze s odkazem na to, že se trhu neúčastnila přímo, nýbrž prostřednictvím udělení licence jiné obchodní společnosti, je jejich právní posouzení nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1175/2018, ze dne 9. 7. 2018 / číst více /

I. Samotná okolnost, že se účastníku smlouvy na základě dohody o rozsahu a předmětu plnění nedostane plného ekvivalentu plnění, které se zavázal poskytnout, není v rozporu s dobrými mravy. Účastníci kupní smlouvy si mohou sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé (tržní). Právní předpisy účinné do 31. 12. 2013 nemají žádné ustanovení o sjednání příliš nízké kupní ceny (laesio enormis), není-li taková cena v rozporu s cenovými předpisy.

Nelze ovšem vyloučit, že hrubý nepoměr plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi toho kterého případu (nikoliv sám o sobě) naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými mravy.

II. V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že sjednaná kupní cena za převod podílových listů (2.000 Kč) je mnohonásobně nižší, než kolik činila v době uzavření kupní smlouvy cena obvyklá (14.160 Kč až 15.120 Kč). K této skutečnosti (jež sama o sobě nevede k závěru o rozporu uzavřené smlouvy s dobrými mravy) pak přistupují další okolnosti, za nichž byla kupní smlouva uzavřena. Způsob, jakým žalobce oslovoval potenciální zájemce o prodej akcií (prostřednictvím reklamních letáků distribuovaných do poštovních schránek obyvatel) a jakým organizoval „hromadné“ uzavírání kupních smluv (předem připravené texty smluv, do nichž byly doplňovány pouze údaje o konkrétních prodávajících, převáděných cenných papírech a o výši kupní ceny, přítomnost pracovnice notáře, ověřování účtů prodávajících u centrálního depozitáře atd.), vyvolával dojem, že žalobce je osobou oprávněnou poskytovat hlavní investiční službu ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, a tedy že jde v dané oblasti o profesionála.

Aniž Nejvyšší soud hodnotí okolnost, že žalobce neměl povolení České národní banky k poskytování takové investiční služby, je pro posouzení projednávané věci významné, že jeho zákazníci se oprávněně mohli domnívat, že jde o osobu, jež s nimi bude jednat kvalifikovaně, čestně a / číst více /

I. Závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 ohledně možnosti podřízení vztahu mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou režimu zákoníku práce se prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, a to nejen pro vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace a touto obchodní korporací, ale (neurčuje-li zvláštní právní úprava jinak) taktéž pro vztah mezi členem statutárního orgánu ostatních právnických osob a těmito právnickými osobami.

II. Brání-li smysl a účel právních norem regulujících vztah mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou tomu, aby se od nich strany svým ujednáním odchýlily, prosadí se tyto právní normy při regulaci tohoto vztahu bez ohledu na to, zda si strany sjednaly pro svůj vztah režim zákoníku práce a zda případně některá ustanovení zákoníku práce upravují danou otázku odchylně.

Jinak řečeno, ujednáním, podle něhož se jejich vztah má řídit zákoníkem práce, učiní právnická osoba a člen jejího statutárního orgánu pravidla obsažená v zákoníku práce (jež by bez takového ujednání vztah mezi nimi neregulovala) součástí jejich smlouvy o výkonu funkce. Tato pravidla se stávají pravidly smluvními, přičemž u každého z těchto pravidel je nutné zvažovat, zda je lze na vztah mezi právnickou osobou a členem statutárního orgánu (při výkonu jeho funkce) pojmově aplikovat a zda jeho aplikaci (jakožto smluvního ujednání) nebrání kogentní právní norma upravující tento vztah.

III. Zákonná úprava neomezuje obecně prospěšnou společnost a jejího ředitele v tom, jaký právní režim si pro svůj vztah zvolí, mohou si tudíž pro svůj vztah sjednat i režim zákoníku práce. Takové ujednání z jejich vztahu však neučiní vztah pracovněprávní, ředitel se nestane zaměstnancem a společnost zaměstnavatelem.

Pravidla obsažená v zákoníku práce neregulují vztah mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou jakožto pravidla zákonná, ale jakožto pravidla smluvní (na vztah se vztahují nikoliv ex lege, ale jen proto, že si to strany ujednaly). / číst více /

Prohlásí-li představenstvo společnosti akcie, které akcionář nepředložil ani v dodatečné lhůtě za účelem vyznačení nižší jmenovité hodnoty, podle ustanovení § 214 obchodního zákoníku za neplatné, zůstává dotčený akcionář i nadále společníkem (jeho účast ve společnosti nezaniká) a má i nadále právo na vydání nových akcií, vydaných na místo akcií, jež byly prohlášeny za neplatné. Účast ve společnosti (a právo požadovat vydání nových akcií) dotčenému akcionáři zaniká v okamžiku, kdy nové akcie nabude (na regulovaném trhu či ve veřejné dražbě) třetí osoba.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3064/2016, ze dne 12. 6. 2018 / číst více /

Ustanovení § 533 obch. zák. (včetně liberačního důvodu upraveného v jeho odst. 1) představovalo zvláštní úpravu odpovědnosti skladovatele za škodu na skladované věci; užití obecné úpravy odpovědnosti za škodu bylo vyloučeno, neuplatnila se ani úprava okolností vylučujících odpovědnost dle § 374 obch. zák. Okolnosti vylučující odpovědnost dle § 374 obch. zák. tak nemohly zbavit skladovatele odpovědnosti za škodu na skladované věci.

Obecná úprava náhrady škody dle § 373 a násl. obch. zák. se uplatnila při porušení smlouvy o skladování v případě jiné škody než škody na skladované věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 701/2017, ze dne 19. 6. 2018 / číst více /

Pohledávka vzniklá před rozhodnutím o úpadku dlužníka a představovaná paušální částkou nákladů trestního řízení ve smyslu § 152 odst. 1 písm. d/ trestního řádu, jejíž výši vymezuje ustanovení § 1 a § 3 vyhlášky o paušální částce, není mimosmluvní sankcí ve smyslu ustanovení § 170 písm. d/ insolvenčního zákona, a je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 17/2017, ze dne 27. 6. 2018 / číst více /

I. Není-li (společností řádně a včas odeslaná) pozvánka na valnou hromadu společníku doručena z příčin ležících nikoliv na straně společnosti (svolavatelů), ale na straně (společností zvoleného) provozovatele poštovních služeb (který zásilku obsahující pozvánku např. vůbec nedoručí), je zásadně nutné pochybení provozovatele poštovních služeb přičíst k tíži společnosti, která jej pro doručení zásilky obsahující pozvánku vybrala a jejímž je smluvním partnerem. Jinak řečeno, nespočívají-li důvody vadného či pozdního doručení pozvánky (či jejího nedoručení) na straně společníka, je zásadně nutné pochybení při doručování pozvánky přičíst na vrub společnosti (byť by šlo o pochybení nikoliv její, ale jí vybraného provozovatele poštovních služeb).

Ne každé pochybení společnosti či jí zvoleného provozovatele poštovních služeb při odesílání, resp. doručování zásilky obsahující pozvánku na valnou hromadu však má skutečný dopad do práv společníka (jakožto adresáta zásilky). Drobná pochybení, která reálně nebrání společníku, aby se s obsahem pozvánky řádně a včas seznámil, zpravidla nelze považovat za vadu svolání valné hromady.

II. V projednávané věci odesílatelem zvolený provozovatel poštovních služeb při doručování zásilky pochybil, když poté, kdy společníka na doručovací adrese nezastihl, mu zanechal výzvu k vyzvednutí zásilky, na níž uvedl nesprávné křestní jméno adresáta. Toto pochybení, které by obecně bylo nutné přičíst k tíži odesílatele, však s ohledem na okolnosti projednávané věci nebylo natolik závažné, aby společníkovi znemožnilo seznámit se s obsahem doručované zásilky, resp. aby bránilo závěru, že se zásilka obsahující pozvánku na jednání valné hromady dostala do sféry dispozice společníka (byla mu doručena).

Na doručovací adrese se totiž nezdržovala osoba se jménem a příjmením uvedeným na výzvě k vyzvednutí zásilky (tj. J. V.), popř. jiná osoba s příjmením V. Současně nelze přehlédnout, že společník byl (jako jednatel společnosti) požádán druhým společníkem o svolání valné hromady a této žádosti nevyhověl. Musel proto předpokládat, že druhý společník využije oprávnění daného mu ustanovením § 187 odst. 2 z. o. k. a valnou / číst více /

Ustanovení § 350 odst. 1 z. o. k. omezující rozdělení zisku a jiných vlastních zdrojů mezi akcionáře na snižování základního kapitálu nedopadá.

Jakkoliv ustanovení § 350 odst. 1 z. o. k. neurčuje výslovně, podává se závěr, že se označené ustanovení neaplikuje na snížení základního kapitálu, z povahy věci. Je-li totiž základní kapitál součástí vlastního kapitálu (jednou z jeho položek), pak snížením základního kapitálu se o stejnou částku sníží i vlastní kapitál; nemůže tudíž dojít k tomu, že se vlastní kapitál sníží pod výši upsaného základního kapitálu zvýšeného o fondy, které nelze rozdělit mezi akcionáře.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1175/2017, ze dne 17. 7. 2018 / číst více /

Při výkladu § 516 odst. 1 písm. a) z. o. k. není na místě rozlišovat mezi účelem a důvody snížení základního kapitálu; postačí, je-li v usnesení valné hromady uveden jím sledovaný účel.

Tím samozřejmě není dotčeno právo akcionářů na vysvětlení podle § 357 a násl. z. o. k., proč představenstvo (správní rada) navrhuje dosažení tohoto účelu a proč je jako nástroj pro jeho dosažení zvoleno právě snížení základního kapitálu (neplyne-li to s ohledem na konkrétní okolnosti již z povahy věci). Současně platí, že důvody – neplynou-li již z povahy věci, resp. ze sledovaného účelu – by měly být alespoň stručně uvedeny v pozvánce na valnou hromadu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1175/2017, ze dne 17. 7. 2018 / číst více /

I. Požadavek na výkon funkce s péčí řádného hospodáře a nezbytnou loajalitou vůči společnosti se prosadí i v případě, že představenstvo akciové společnosti jedná na pokyn valné hromady, udělený v souladu s právními předpisy a stanovami podle § 194 odst. 4 obch. zák.

Jednání členů představenstva před a při svolání zasedání valné hromady, na tomto zasedání a následně při realizaci pokynu valné hromady nelze posuzovat odděleně. Jestliže představenstvo společnosti navrhuje valné hromadě, aby přijala určité usnesení, jímž se následně bude představenstvo řídit (jež bude „realizovat“), jsou jeho členové povinni postupovat v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře již při svolávání valné hromady, při formulování návrhu usnesení, jež má valná hromada přijmout, jakož i při poskytování všech relevantních informací akcionářům tak, aby mohli na valné hromadě rozhodovat s dostatečnou znalostí věci a při vědomí výhod, nevýhod a rizik spojených s (představenstvem navrhovaným) usnesením valné hromady. Nepostupují-li tak a valné hromadě navrhnou usnesení, o němž ví či musí vědět (kdyby jednali s péčí řádného hospodáře), že je pro společnost nevýhodné (že není v jejím zájmu) a může jí způsobit újmu, zásadně porušují povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a odpovídají společnosti za jí způsobenou újmu realizací takového usnesení valné hromady stejně, jako kdyby zde žádného pokynu nebylo.

II. Shora řečené navíc platí v případě, že valná hromada je oprávněna udělit představenstvu pokyn, jímž se představenstvo musí řídit.

Rozhodnutí o tom, jakým způsobem bude financován provoz společnosti, přitom je součástí řízení podnikatelské činnosti společnosti, tedy jejího obchodního vedení, jehož zabezpečení náleží bez dalšího představenstvu, aniž by kdokoliv (včetně valné hromady, resp. akcionářů) mohl udělovat představenstvu pokyny týkající se obchodního vedení společnosti. Nejde-li tudíž o vyměnitelné či prioritní dluhopisy, náleží rozhodnutí o tom, že společnost získá finanční prostředky na svůj provoz emisí dluhopisů, do působnosti představenstva, a stanovy nemohou určit jinak. Usnesení valné hromady přijaté v / číst více /

Vydání dluhopisů může být – podle okolností konkrétního případu – jednáním porušujícím (obcházejícím) zákonná pravidla rozdělování zisku či jiných vlastních zdrojů, a to zejména tehdy, kdy by účelem emise dluhopisů bylo rozdělit mezi (některé) akcionáře či další osoby (formou úroků z dluhopisů) zdroje společnosti za podmínek, za kterých by společnost zisk ani jiné vlastní zdroje podle zákonných pravidel rozdělit nemohla (např. na úkor části akcionářů či v rozporu s tzv. bilančním testem dle § 178 obch. zák.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3325/2016, ze dne 27. 6. 2018 / číst více /

K posouzení, že mezi stranami došlo k dohodě o podstatných částech smlouvy, může soud dospět jen za předpokladu, že je mu obsah takové dohody znám. Rovněž tak závěr, že cena díla byla určena dohodou stran, může soud učinit jen tehdy, je-li prokázán obsah takové dohody včetně sjednané výše ceny. Nezjistí-li soud výši ceny díla, na které se strany měly dohodnout, a nejde-li současně o případ podle § 536 odst. 3 obch. zák. (vůle stran uzavřít smlouvu o dílo bez určení ceny díla), pak nemůže učinit jiný závěr než ten, že dohoda o této podstatné části nevznikla a tudíž nedošlo ani ke vzniku smlouvy o dílo pro absenci dohody o podstatné části smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1745/2018, ze dne 26. 6. 2018 / číst více /

I. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance a obchodní korporaci za zaměstnavatele. Jinak řečeno, ani ujednáním o „podřízení se režimu“ zákoníku práce se nelze odchýlit od těch ustanovení (zejména) obchodního zákoníku, jejichž povaha to vylučuje.

Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace) jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.

II. Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (či v souběžně uzavírané „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) považovat zásadně za kogentní. Také zánik funkce se zásadně / číst více /

I. Dozorčí rada byla podle § 182 odst. 1 písm. c) obch. zák. oprávněna rozhodnout o uplatnění nároku na náhradu škody způsobené společnosti členem představenstva a tento nárok jménem společnosti uplatnit bez ohledu na to, zda o to byla požádána kvalifikovaným akcionářem.

II. Při rozhodování o tom, zda vůči členovi představenstva uplatní nárok na náhradu škody, musí členové dozorčí rady na základě rozumně dostupných informací pečlivě zvážit, zda je uplatnění tohoto nároku v zájmu společnosti. Vedle kritérií naznačených např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4276/2009 musí v této souvislosti vzít v úvahu i specifické okolnosti sporu mezi společností a členem jejího orgánu (možnost, že nárok uplatní kvalifikovaný akcionář, vliv na dobrou pověst společnosti atd.).

III. Rozhodne-li dozorčí rada o tom, že jménem akciové společnosti uplatní právo na náhradu škody vůči členovi představenstva, určí podle § 199 odst. 2 obch. zák. svého člena, který bude společnost zastupovat v řízení před soudem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1532/2017, ze dne 29. 5. 2018 / číst více /

I. Právnická osoba se o vzniku škody ve smyslu § 398 obch. zák. dozví či může dozvědět zásadně v okamžiku, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět osoba, která je oprávněna škodu vzniklou právnické osobě uplatnit. Obecně přitom nepochybně platí, že takovou osobou je člen statutárního orgánu právnické osoby. Tento obecný závěr se však neprosadí tehdy, jsou-li zájmy (členů) statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby. Za takové situace totiž hrozí nebezpečí, že člen statutárního orgánu, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby, dá přednost ochraně vlastních zájmů před ochranou zájmů této osoby.

II. Jestliže se na vzniku škody podíleli všichni členové statutárního orgánu, popř. další osoby oprávněné podat jménem právnické osoby žalobu o náhradu škody, běží subjektivní promlčecí doba až ode dne, kdy se dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, osoba oprávněná podat (za právnickou osobu či jejím jménem) žalobu o náhradu škody proti členovi statutárního orgánu, která se na vzniku škody nepodílela.

III. Odvolací soud v posuzované věci pochybil, nezabýval-li se tím, zda se na vzniku tvrzené škody skutečně podíleli všichni členové představenstva, a pokud ne, zda se o škodě způsobené společnosti dozvěděli nebo mohli dozvědět ti členové představenstva, kteří se na vzniku škody nepodíleli.

Byl-li zde byť jen jeden člen představenstva, jenž se na způsobení škody společnosti nepodílel a jenž mohl nárok na náhradu škody jménem společnosti uplatnit, počala promlčecí doba k uplatnění práva na náhradu škody běžet již ode dne, kdy se tento člen představenstva dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1532/2017, ze dne 29. 5. 2018 / číst více /