V insolvenčním řízení, v němž je úpadek zástavního dlužníka řešen konkursem, a v němž věřitel uplatňuje uspokojení pohledávky ze zajištění tvořeného zástavním právem k pohledávce dlužníka za jeho poddlužníkem, není poté, co se zástavní právo stalo vůči poddlužníku účinným, ani insolvenční správce zástavního dlužníka ani poddlužník oprávněn přivodit zánik zastavené pohledávky jejím započtením proti (přihlášené) pohledávce poddlužníka vůči zástavnímu dlužníku bez souhlasu zástavního věřitele.

Z Rc 70/2012 i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2690/2011 plyne, že od prohlášení konkursu na majetek dlužníka je osobou oprávněnou domáhat se vůči poddlužníku zaplacení zastavené pohledávky insolvenční správce dlužníka; to, že pohledávka je zástavou určenou i v insolvenčním řízení k uspokojení pohledávky zajištěného (zástavního) věřitele, však současně znamená, že dlužník (insolvenční správce jako představitel majetkové podstaty dlužníka) s ní nemůže volně nakládat způsobem, jímž by ji využil k uspokojení svých vlastních závazků (dluhů), stejně jako tak nemohl učinit před zahájením insolvenčního řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, ze dne 7. 6. 2018 / číst více /

Odpovědnost insolvenčního správce za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí, je osobní majetkovou odpovědností insolvenčního správce. Odtud zcela samozřejmě plyne, že plnění, k jehož úhradě je případně zavázán ve sporu o takovou náhradu škody nebo jiné újmy, je následně uspokojováno (exekučně vymáháno) z osobního majetku insolvenčního správce.

Ve sporu o náhradu škody nebo jiné újmy, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobila tím, že při výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka porušila povinnosti, které jí jsou uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při výkonu funkce nepostupovala s odbornou péčí, má (musí) být žalovaná fyzická nebo právnická osoba označena jako kterákoli jiná fyzická nebo právnická osoba (stejně, jako kdyby taková osoba vedla soukromoprávní spor, který se insolvenčního řízení vůbec netýká).

Jde-li o fyzickou osobu, má být v žalobě označena (v souladu s ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř.) jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě rodným číslem. Je-li žalovaná fyzická osoba ve sporu o náhradu škody nebo jiné újmy ve smyslu § 37 odst. 1 insolvenčního zákona přesto označena jako insolvenční správce příslušného dlužníka s údajem o sídle insolvenčního správce (a bez údaje o bydlišti), je žaloba vadná, jelikož zakládá rozpor mezi tím, čeho se žalobce po skutkové stránce domáhá (vyvození osobní majetkové odpovědnosti fyzické osoby za škodu nebo jinou újmu způsobenou při výkonu funkce insolvenčního správce) a tím, že žalovaný je označen jako představitel majetkové podstaty dlužníka, kteréžto označení vylučuje (zůstane-li zachováno i v soudních rozhodnutích o žalobě) uspokojení (exekučního vymožení) případně přiznaného nároku z osobního majetku insolvenčního správce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, ze dne 7. 6. 2018 / číst více /

Samotný podvodný úmysl kupujícího nevylučuje uskutečnění zdanitelného plnění podle zákona o dani z přidané hodnoty v případě, že dojde na základě kupní smlouvy k dobrovolnému předání zboží za úplatu a je kupujícímu umožněno se zbožím nakládat, jako kdyby byl jeho vlastníkem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 288/2018, ze dne 19. 6. 2018 / číst více /

I. Insolvenční zákon upravuje lhůtu k předložení reorganizačního plánu při tzv. předjednané reorganizaci tak, že obecně konec této lhůty připadá na den, kdy je vydáno rozhodnutí o úpadku; prodloužení „této lhůty nejdéle o 30 dnů“ insolvenčním soudem podle § 316 odst. 6 insolvenčního zákona nemůže znamenat nic jiného, než že prodloužená lhůta k předložení reorganizačního plánu končí nejpozději 30. dnem od vydání rozhodnutí o úpadku (od data uvedeného jako datum vydání rozhodnutí).

Lhůta k předložení reorganizačního plánu tak začíná běžet od zahájení insolvenčního řízení a končí rozhodnutím o úpadku; běh prodloužené lhůty dle § 316 odst. 6 insolvenčního zákona skončí nejpozději uplynutím 30. dne od vydání rozhodnutí o úpadku. Lhůtu pro předložení reorganizačního plánu lze prodloužit pouze v rámci rozhodnutí o úpadku a její zmeškání nelze prominout.

Insolvenční soud tudíž v posuzované věci prodloužil dlužníkovi lhůtu k předložení reorganizačního plánu o 30 dnů počítanou ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Z uvedeného vyplývá, že § 74 odst. 2 insolvenčního zákona se v tomto případě neuplatní. Jinak řečeno, přestože se dlužníkovi usnesení o úpadku, v němž mu byla prodloužena lhůta k předložení reorganizačního plánu, doručuje zvlášť, od tohoto doručení se dlužníkovi neodvíjí počátek běhu lhůty.

II. Uplyne-li lhůta k předložení reorganizačního plánu marně, stává se reorganizace dlužníka definitivně nepřípustnou (dlužník se stal osobou, u které zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 134/2016, ze dne 31. 5. 2018 / číst více /

I. Postižní právo pojistitele vůči pojištěnému ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. není nárokem na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 416 insolvenčního zákona. Ohledně takové pohledávky pojistitele se neuplatní výluka z účinků osvobození dlužníka (pojištěného) od placení zbytku dluhů popsaná v § 416 insolvenčního zákona ani tehdy, jestliže pojištěný způsobil osobě, které pojistitel za něj plnil, škodu úmyslně (§ 10 odst. 1 písm. a/ zákona č. 168/1999 Sb.).

II. U obou typů pohledávek popsaných v § 416 odst. 1 insolvenčního zákona je pro jejich vynětí z působnosti přiznaného osvobození určující úmysl dlužníka (v případě majetkových sankcí uložených dlužníku v trestním řízení se tak muselo stát pro „úmyslný trestný čin“ a v případě pohledávek na náhradu škody pro škodu způsobenou „úmyslným porušením právní povinnosti“).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2846/2016, ze dne 7. 6. 2018 / číst více /

Ačkoli je vyloučení člena družstva procesem dvouetapovým, uskutečnění obou etap je závislé na aktivitě vylučovaného člena. Nevyužije-li člen včas právních prostředků, jež mu zákon na obranu proti vyloučení poskytuje, druhá etapa procesu vyloučení se neuskuteční. O odvolání, které (bývalý) člen družstva proti rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení podal až po uplynutí odvolací lhůty, tudíž členská schůze nerozhoduje. Uplyne-li tak poté, kdy je členu družstva písemně oznámeno rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení z družstva, marně lhůta k podání odvolání k členské schůzi, nastoupí účinky vyloučení; proces vyloučení člena družstva je marným uplynutím lhůty k podání odvolání ukončen (završen).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1139/2018, ze dne 30. 5. 2018 / číst více /

K naplnění požadavku, aby směnka cizí na vlastní řad výstavce obsahovala jméno toho, na jehož řad má být placeno, postačí, aby směnka obsahovala namísto jména remitenta údaj např. „na řad můj vlastní“ nebo „na řad náš vlastní“ (v závislosti na tom, zda výstavcem je fyzická osoba nebo právnická osoba). Taková doložka totiž způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vyjadřuje, komu má být placeno.

Rozdíl mezi výrazy „…na náš řad“ a „…na můj řad“ je přitom jen gramatický (podle toho, zda výstavcem je fyzická nebo právnická osoba), nikoli však významový.

Jestliže z obsahu posuzované směnky jednoznačně plyne příkaz výstavce (právnické osoby) směnečníkovi, formulovaný, jde-li o jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno, způsobem zaplaťte „na řad můj vlastní“, je zcela nepochybné, že osobou, na jejíž řad mělo být placeno, je výstavce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4663/2016, ze dne 30. 5. 2018 / číst více /

Byť obecně platí, že směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky, nelze vyloučit, že se žalovaná ubrání povinnosti směnku zaplatit i tehdy, neunese-li sice důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, jakou pohledávku směnka zajišťovala, ale současně bude zjevné, že žalobkyní tvrzená kauza směnky nemůže obstát.

Tak tomu může být např. tehdy, kdy směnka byla dle skutkové verze žalobkyně vystavena k zajištění pohledávky, u níž to zákon výslovně zakazuje, nebo tehdy, je-li nepochybné, že žalobkyní tvrzená zajištěná pohledávka nemohla platně vzniknout např. z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy (zde ujednání o smluvní pokutě), ze které dovozuje žalobkyně její existenci.

V situaci, kdy žalovaná námitku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro nedostatek písemné formy uplatnila v odvolacím řízení v replice k vyjádření žalobkyně a kdy je nepochybné, že jde o námitku právní (a nikoli skutkovou), bylo povinností odvolacího soudu se její důvodností zabývat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4663/2016, ze dne 30. 5. 2018 / číst více /

Pohledávka dlužníka je zpeněžena již (i) tím, že ji dlužníkův dlužník sám dobrovolně uhradí do majetkové podstaty. I dobrovolné (peněžité) plnění dlužníkova dlužníka do majetkové podstaty je totiž „převedením majetku dlužníka na peníze“ a tedy zpeněžením majetkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 1 insolvenčního zákona, a to bez zřetele k tomu, zda se tak stalo v důsledku aktivity insolvenčního správce při uplatňování a vymáhání takové pohledávky.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 141/2016, ze dne 31. 5. 2018 / číst více /

I. Dobré mravy soutěže jsou jedním z předpokladů, které musí být splněny, aby určité jednání mohlo být v souladu s § 2976 odst. 1 o. z. označeno za nekalou soutěž. Právě užití pojmu dobré mravy soutěže řadí toto ustanovení k právním normám s relativně neurčitou hypotézou. Dobré mravy judikatura ustáleně charakterizuje jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.

Pojem dobré mravy soutěže je však třeba poněkud modifikovat, a to právě proto, že se uplatňují v hospodářské soutěži, tj. v prostředí, kde cílem je na trhu se prosadit, získat zde oproti jiným výhodu, což předpokládá jistou míru agresivity a „podnikatelské vychytralosti“. Je však třeba vždy dodržet korektní a soutěžně přijatelné metody, samozřejmým předpokladem jednání v souladu s dobrými mravy soutěže je zachovat poctivost a slušnost. Platí rovněž, že „určité jednání, jež jest o sobě bezvadné, může se státi z hlediska dobrých mravů soutěže závadným, bylo-li předsevzato za jistých okolností nebo v určité konstelaci“.

Ustanovení § 2976 odst. 1 o. z. a následující chrání hospodářskou soutěž jako takovou. Ochrana hospodářské soutěže znamená na straně jedné dodržení fair pravidel soutěže, zejména nastavení alespoň srovnatelných výchozích podmínek nutných pro to, aby výsledky, jichž soutěžitel dosáhl, odpovídaly především jeho poctivě vynaloženému úsilí, na straně druhé vyžaduje též zachování přiměřeně „bezpečného“ trhu pro zákazníka (újma nemá být jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže způsobena nejen soutěžitelům, ale ani zákazníkům).

II. Odpovědnost za nekalé soutěžní jednání má objektivní charakter, což znamená, že nekalé soutěže se může dopustit i ten, kdo rozpor s dobrými mravy soutěže nezavinil, kdo si jednání v rozporu s pravidly soutěže ani není vědom, tedy slovy zákona „kdo se dostane“ v hospodářském styku do rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým přivodit / číst více /

V usneseních sp. zn. 29 Cdo 1801/2010 a sp. zn. 29 Cdo 1521/2011 Nejvyšší soud uvedl, že nemůže-li být dluh odpovídající zajištěné pohledávce uspokojen dlužníkem proto, že dlužník (právnická osoba) zanikl (výmazem z obchodního rejstříku) bez právního nástupce, nemá to za následek ani zánik pohledávky, ani zánik závazku zajišťovacího.

Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 3227/09, shledal „zcela ústavně konformním“ závěr obecných soudů, podle něhož „žádné ustanovení zákona nespojuje se zánikem právnické osoby zánik dluhu“, pročež „je namístě vyjít z analogického použití ustanovení § 579 obč. zák.“

Tyto závěry se plně prosadí i v poměrech dané věci, kdy předmětem řízení je požadavek věřitele vůči žalovaným jednatelům společnosti s ručením omezeným na úhradu pohledávky z titulu náhrady škody, kterou měli jednatelé věřiteli způsobit tím, že nesplnili povinnost podat návrh na konkurs na majetek společnosti.

Jinými slovy, skutečnost, že společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku (po zrušení konkursu z důvodu, že její majetek nepostačuje k úhradě nákladů konkursu), nemá za následek ani zánik pohledávek věřitele za touto společností, ani zánik pohledávky z titulu náhrady škody způsobené jednateli tím, že nesplnili povinnost podat návrh na konkurs na majetek společnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1729 Cdo 4828/2017, ze dne 30. 5. 2018 / číst více /

Jakkoli je pro vymezení rozsahu vyplňovacího práva určující úmluva účastníků směnečného vztahu, pouze ze skutečnosti, že při vydání blankosměnky byly zúčastněnými stranami výslovně upraveny podmínky, za nichž mají být na blankosměnce vyplněny jen některé z chybějících údajů, ještě nelze bez dalšího usuzovat na to, že vyplňovací právo nebylo sjednáno i ohledně dalších (na směnce dosud nevyplněných) údajů. Důkazní břemeno o tom, že taková (jiná) dohoda nebyla uzavřena (tedy, že ani se zřetelem ke všem okolnostem daného případu nelze za projev vůle směřující ke vzniku dohody o vyplňovacím právu považovat jednání osoby, která listinu záměrně vydanou jako blankosměnka podepsala a předala jejímu majiteli s tím, aby ji doplnil a učinil z pouhého blanketu směnku úplnou), přitom nese žalovaný směnečný dlužník.

Na konkludentní udělení vyplňovacího práva (a jeho obsah) lze usuzovat již z toho, že výstavce podepíše (vlastní) blankosměnku, popřípadě takovou blankosměnku (vedle výstavce) podepíše i směnečný rukojmí a blankosměnka je předána remitentovi.

Uvedené úvahy (o vzniku a obsahu vyplňovacího práva ohledně chybějícího údaje data vystavení směnky) se mohou pochopitelně prosadit jen tehdy, jde-li v konkrétních poměrech vskutku o blankosměnku, tedy o listinu, jež podle ujednání stran byla záměrně (!) vydána neúplná s tím, že později bude o chybějící údaje doplněna a stane se tak směnkou.

Z těchto judikatorních závěrů plyne pro poměry projednávané věci následující:

1) Na konkludentní udělení vyplňovacího práva (ohledně všech chybějících údajů) lze usuzovat již z toho, že výstavce a směnečný rukojmí podepsali spornou blankosměnku (sloužící k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru) a tuto listinu následně předali remitentovi.

2) Okolnost, že v písemně uzavřené dohodě o vyplňovacím právu si smluvní strany upravily konkrétní podmínky, za nichž mohou být do blankosměnky doplněny některé z chybějících údajů, nic nemění na tom, že také ohledně dalšího chybějícího údaje (data vystavení směnky) byla mezi účastníky směnečného vztahu uzavřena (byť jen konkludentní) dohoda o vyplnění.

3) Ze / číst více /

I. Dosavadní i nová právní úprava týkající se zákazu zaměnitelnosti dvou obchodních firem je v principu shodná (srov. § 424 o. z., § 10 obchodního zákoníku) a není proto žádný rozumný důvod, který by vylučoval použít tatáž východiska pro posouzení zaměnitelnosti dvou obchodních firem, z nichž vycházela dosavadní judikatura.

II. Při posuzování zaměnitelnosti obchodních firem je nutné hodnotit míru shody s jinými již zapsanými obchodními firmami (jmény, pod nimiž je určitý podnikatel zapsán v obchodním rejstříku), přičemž je nezbytné vycházet z dojmu, který navrhované jméno vyvolává u průměrného zákazníka. Je třeba vyjít z celkového dojmu průměrného zákazníka, jak zakotví v jeho paměti; zákazníkovi utkví z delšího znění firmy jako příznačná jen určitá její výrazná a (oproti všem ostatním firmám) rozlišující část. Jde-li o názvy, které se skládají z více prvků (slov), i když téhož druhu, mají pro posouzení nezaměnitelnosti nejdůležitější význam ty prvky, které jsou pro celkový dojem určující (tzv. silné prvky).

Dospěje-li soud k názoru, že navrhované jméno je zaměnitelné, musí tomu nutně předcházet hodnocení míry shody navrhovaných označení s ostatními již existujícími jmény.

Rozdíl v charakteru služeb obou subjektů v posuzované věci nemůže sám o sobě vyloučit jejich zaměnitelnost, snižuje však pravděpodobnost, že v praxi k záměně skutečně dojde, a to právě vzhledem k okruhu zákazníků, kteří služby té či oné společnosti budou vyhledávat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3394/2017, ze dne 25. 4. 2018 / číst více /

I. Institut zrušení akciové společnosti s převodem jmění na (hlavního) akcionáře (tzv. nepravý squeeze out) podle § 220p obch. zák. v rozhodném znění je z hlediska postavení menšinových akcionářů velmi blízký institutu přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů společnosti na hlavního akcionáře (tzv. squeeze out), zavedenému do českého právního řádu s účinností od 2. června 2005 (srov. § 183i a násl. obch. zák.). V obou případech jsou menšinoví akcionáři zbavováni své účasti ve společnosti náhradou za peněžité protiplnění, aniž mají reálnou šanci takovému postupu hlavního akcionáře zabránit. Vzhledem k řečenému se proto i při posuzování přiměřeného vypořádání v penězích, resp. dorovnání, prosadí závěry dosavadní judikatury k výkladu přiměřeného protiplnění při tzv. squeeze out.

II. Při posuzování přiměřenosti vypořádání v penězích, resp. toho, zda menšinovým akcionářům vzniklo právo na dorovnání, soud sice zpravidla vychází z hodnoty podniku společnosti, určené znaleckým posudkem, avšak musí přihlédnout i k dalším zjištěným okolnostem tak, aby přiměřené vypořádání bylo spravedlivé. Určení výše přiměřeného vypořádání a posouzení, zda menšinovým akcionářům vzniklo právo na dorovnání, je otázkou právní.

Nejvyšší soud nezpochybňuje skutečnost, že hodnotu podniku společnosti ovlivňují (mohou ovlivňovat) i závazky, jejichž existence či platnost je sporná. Jinak řečeno, i závazky, které de iure neexistují (resp. nejde o závazky společnosti) či které měly vzniknout z neplatných právních úkonů, mohou mít s ohledem na konkrétní okolnosti vliv na hodnotu podniku společnosti v daném místě a čase, a mohou se tudíž promítnout do (skutkového) závěru o hodnotě podniku. Nicméně, má-li přiměřené vypořádání v penězích odpovídat požadavku spravedlnosti, je třeba vždy zvažovat, zda a do jaké míry je na místě tyto „sporné“ závazky zohlednit při určení jeho výše.

V poměrech projednávané věci požadavku spravedlnosti vypořádání odpovídá, aby závazek z ručitelského prohlášení společnosti, byť mohl ovlivňovat hodnotu podniku společnosti, nebyl za daných okolností zohledněn při určení výše přiměřeného vypořádání (při posouzení práva menšinových akcionářů / číst více /

I. Za podmínek určených ustanoveními § 235 odst. 1 a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona lze (úspěšně) odporovat i plnění dlužníka, které poskytl správci daně na základě zajišťovacího příkazu vydaného podle § 167 daňového řádu jako jistotu k zajištění úhrady daně.

II. Právní úprava zvýhodňujících právních úkonů obsažená v insolvenčním zákoně v ustanovení § 241 především nijak nerozlišuje právní úkony dlužníka (z hlediska jejich možné odporovatelnosti) podle toho, zda jimi dlužník plní povinnost smluvní či „zákonnou“. Určujícím kritériem pro posouzení právního úkonu jako zvýhodňujícího pak nepochybně není ani okolnost, že povinnost k plnění byla dlužníku uložena pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Z pohledu ustanovení § 241 insolvenčního zákona konečně není žádných rozdílů ani mezi tím, zda právní úkon dlužníka, jímž zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných, se týká závazků, jež mají původ v právu soukromém nebo veřejném.

III. Účelem právní úpravy obsažené v ustanovení § 241 insolvenčního zákona je zabránit nežádoucím důsledkům právního úkonu dlužníka, spočívajícím ve zvýhodnění jednoho věřitele na úkor ostatních věřitelů; lze proto (podáním žaloby) odporovat nejen úkonům dlužníka, jež mají (bezprostředně) za následek zánik závazku dlužníka, ale též právním úkonům, jež uspokojení věřitelovy pohledávky teprve umožní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 37/2015, ze dne 28. 2. 2018 / číst více /