Náklady vynaložené Českou kanceláří pojistitelů na zastoupení advokátem ve sporu o plnění z garančního fondu nelze při rozhodování o náhradě nákladů řízení bez dalšího považovat za neúčelné.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1750/2017, ze dne 27. 7. 2017 / číst více /

Pro posouzení arbitrability nároku je stěžejní povaha takového nároku, nikoli obecná povaha řízení jako takového, přičemž povaha řízení (zda jde o sporné či nesporné řízení) není sama o sobě pro závěr o arbitrabilitě věci určující.

Nárok společníka na podíl na zisku vůči veřejné obchodní společnosti je nárokem, o němž je možné platně uzavřít rozhodčí smlouvu.

Ustanovení § 82 odst. 3 obch. zák. výslovně svěřovalo společníkům možnost upravit ve společenské smlouvě rozdělení zisku a nesení ztrát odlišně od zákona, což svědčí o dispozitivnosti tohoto ustanovení. Jestliže tedy zákon společníky nijak neomezuje v ujednáních ve společenské smlouvě odlišných od § 82 obch. zák., pak nelze ani dovodit, že by jim zákon zapovídal uzavřít smír a tedy i sjednat rozhodčí doložku ve společenské smlouvě ohledně nároků vyplývajících z majetkové účasti společníků na společnosti, jak společníci učinili v řešeném případě.

K závěru o arbitrabilitě majetkových sporů mezi společníky a společností souvisejících s jejich majetkovou účastí na společnosti se přiklání také odborná literatura.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1782/2017, ze dne 11. 7. 2017 / číst více /

Podle již ustálené judikatury soudů ustanovení opatrovníka účastníku z důvodu, že není znám jeho pobyt, musí vždy předcházet šetření o tom, zda jsou splněny předpoklady pro takové rozhodnutí a zda není na místě přijmout jiné opatření, neboť také účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí být zajištěna ochrana jeho práv a právem chráněných zájmů a je třeba dbát o to, aby práv nebylo zneužíváno na úkor osob, jejichž pobyt není znám. Předpoklady pro ustanovení opatrovníka nejsou splněny, jestliže soud před vydáním rozhodnutí neprovedl odpovídající šetření o pobytu účastníka, jehož pobyt není znám; toto šetření se provádí prostřednictvím orgánů obecních úřadů v místě posledního bydliště účastníka, prostřednictvím orgánů na pracovištích, kde byl účastník naposledy zaměstnán, výslechem příbuzných účastníka, vyžádáním spisů od soudních i jiných orgánů, u nichž probíhalo řízení ve věci, jež se týká účastníka, šetřením v dostupných databázích (např. dotazem na vězeňskou službu, na úřad práce, popř. orgány sociálního zabezpečení, na osoby blízké zjištěné z evidence obyvatel apod.).

Šetření, jež mají předcházet ustanovení opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám, musí být dostatečně aktuální, aby mohla být oporou pro závěr soudu, že důvody pro ustanovení opatrovníka jsou dány ke dni vydání usnesení o tomto opatření.

Ve světle výše uvedeného je nutné uzavřít, že šetření o místě pobytu účastníka provedené v dané věci soudem prvního stupně bylo nedostatečné; zcela zjevným porušením povinnosti vést ohledně pobytu účastníka řízení řádné šetření pak byla skutečnost, že si soud prvního stupně před vydáním usnesení o ustanovení opatrovníka nevyžádal aktuální výpis z Centrální evidence obyvatel a vyšel z údajů více než rok a půl starých.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1706/2017, ze dne 19. 7. 2017 / číst více /

Vlastník pozemku, na kterém je umístěna stavba ve vlastnictví jiné osoby, má naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem této stavby. Skutečnost, že jednání účastníků zatím nesměřuje k realizaci právního vztahu z předkupního práva (či jeho porušení), nemůže být sama o sobě důvodem zamítnutí žaloby.

Mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby na něm umístěné existuje podle okolností řada právních vztahů – nejde jen o předkupní právo, ale i o příp. nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které vlastník stavby získává užíváním cizího pozemku, nemá-li k jeho užívání právní důvod, o zajištění přístupu ke stavbě a náhradu újmy tím způsobené vlastníkovi pozemku; vlastník pozemku má též právo vědět, kdo je podle hmotného práva jeho partnerem při jednání ohledně úpravy vzájemných právních vztahů. I když je do jisté míry (zejména je-li v dobré víře ohledně práva evidovaného v katastru nemovitosti) chráněn zásadou materiální publicity, nelze mu v případě, že má o skutečném („naturálním“) vlastnictví stavby pochybnost, odepřít naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem stavby. Ostatně již samotné podání žaloby na určení, že vlastníkem stavby je někdo jiný než knihovní vlastník, může zpochybnit dobrou víru žalobce a tím i uplatnění uvedené zásady vůči němu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 252/2017, ze dne 27.6. 2017 / číst více /

Soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí (usnesení), jímž rozhodčí soud vyslovil podle § 15 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení nedostatek své pravomoci.

Otázku pravomoci k projednání věci pro případ, že by hrozilo, že by jak v řízení před rozhodci, tak i v řízení před soudem připadalo v úvahu zastavení řízení pro nedostatek pravomoci, řeší ustanovení § 106 odst. 1 věta poslední o. s. ř. Aby se zabránilo situaci, kdy nebude věc možno projednat, neboť jak rozhodci, tak i soud budou názoru, že věc nepatří do jejich pravomoci, nýbrž do pravomoci rozhodců (v případě soudu), respektive soudu (v případě rozhodců), stanoví zákon, že soud řízení nezastaví, jestliže se již rozhodčí soud odmítl věcí zabývat. Citovaná norma pamatuje na případy, kdy žalobce svůj nárok uplatní nejprve u rozhodčího soudu, který vyslovil nedostatek své pravomoci, tak i na případy, kdy se žalobce obrátil na rozhodčí soud teprve poté, co bylo zastaveno řízení před soudem s odůvodněním, že věc má být projednána před rozhodci. Soud je rozhodnutím rozhodčího soudu (rozhodců) vydaným podle § 15 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení vázán potud, že je povinen věc projednat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1537/2015, ze dne 14. 6. 2017 / číst více /

V souvislosti s problematikou náhrady nákladů civilního sporného řízení se primárně uplatňuje zásada úspěchu ve věci, kdy procesně neúspěšný účastník řízení nahrazuje náklady řízení procesně úspěšné straně. Pravidlo procesního úspěchu se uplatňuje i ve sporech z věcných práv bez ohledu na to, že v některých řízeních není ve shodě s § 153 odst. 2 o. s. ř. soud vázán návrhy účastníků, a tak může přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se účastníci domáhají. Rovněž řízení o povolení nezbytné cesty je řízení sporným, u něhož ve shodě s § 153 odst. 2 o. s. ř. z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Procesní úspěch se sice zásadně poměřuje jen porovnáním žalobního návrhu s rozhodnutím ve věci samé, ale již ohledně náhrady nákladů řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví judikatura Nejvyššího soudu, vědoma si určitých zvláštních aspektů řízení podle § 153 odst. 2 o. s. ř., dovodila, že procesní úspěch nelze hodnotit toliko mechanicky ve vztahu k samotné žalobě a k soudnímu rozhodnutí, nýbrž lze případně přihlédnout i k průběhu celého řízení a k závěrečným procesním stanoviskům. Do rozhodování o nákladech řízení se nemusí nutně promítnout každá změna postojů účastníků v řízení; soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo od počátku mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. Posouzení této otázky může být na úvaze soudu, kterou je třeba uvést v odůvodnění rozhodnutí.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2365/2017, ze dne 11. 7. 2017 / číst více /

I. Exekuci lze od počátku vést ve prospěch jiného, než kdo je v exekučním titulu označen jako oprávněný, i v případě postoupení pohledávky vymezené v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti, jestliže jsou splněny předpoklady podle ustanovení § 36 odst. 3, 4 ex. řádu, tedy je-li prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu, a to listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu. Právě uvedeným způsobem musí být prokázány veškeré skutečnosti, které podle hmotného práva zakládají převod nebo přechod pohledávky.

Jestliže tedy smlouva o postoupení pohledávky obsahovala ujednání o tom, že k účinnosti smlouvy (k postoupení pohledávky) dojde až poté, co bude zaplacena cena za postoupení pohledávky, musel oprávněný způsobem uvedeným v ustanovení § 36 odst. 4 ex. řádu (tedy listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem) prokázat nejen existenci smlouvy o postoupení pohledávky, ale i naplnění odkládací podmínky (zde zaplacení ceny za postoupení pohledávky), na jejímž základě smlouva o postoupení pohledávky měla nabýt účinků.

II. Naplnění předpokladů pro zahájení a vedení exekuce je třeba zkoumat k okamžiku podání exekučního návrhu. Jestliže formální předpoklady pro zahájení a vedení exekuce (zde průkaz převodu pohledávky v souladu s ustanovením § 36 odst. 4 ex. řádu včetně zaplacení ceny za postoupení pohledávky) na jejím počátku nebyly naplněny, je třeba exekuci zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Takový nedostatek nelze dodatečně zhojit poukazem na to, že až v průběhu exekuce došlo k naplnění veškerých předpokladů předepsaných hmotným právem, aby pohledávka přešla z původního věřitele na oprávněného.

III. Samo oznámení o postoupení pohledávky ze strany původního věřitele, jež nevyhovuje požadavkům stanoveným v ustanovení § 36 odst. 4 ex. řádu, není způsobilé prokázat převod práva z exekučního titulu, který má být vykonán.

podle usnesení Nejvyššího soudu / číst více /

Předmětem řízení zahájeného žalobou o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě není zástava (zastavená nemovitost), nýbrž určení, že nejsou splněny podmínky pro realizaci zástavního práva prodejem zástavy ve veřejné dražbě. Takový předmět řízení ovšem sám o sobě nelze ocenit penězi.

Z uvedeného vyplývá, že právní názor, že předmětem řízení o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě není věc ocenitelná penězi, z něhož odvolací soud vycházel při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení, je v souladu se zákonem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1037/2017, ze dne 11. 7. 2017 / číst více /

V případě zrušení exekučního titulu po nařízení exekuce lze exekuci na návrh i bez něj zastavit i tehdy, byla-li již exekuce provedena. Je tomu tak proto, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě titulu, který byl po jejím nařízení zrušen, může být vymožené plnění identifikováno s bezdůvodným obohacením.

Jestliže tedy v posuzované věci exekuční soud exekuci zastavil, odpadl i právní důvod, pro který si soudní exekutor část vymoženého plnění jako „zálohu na náklady exekuce“ ponechal (§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Náklady exekuce, které mu v exekučním řízení vznikly, mu je dle usnesení okresního soudu povinen zaplatit oprávněný. Ale ani samotná námitka soudního exekutora, že si vymožené plnění ponechal jako zálohu na náklady, nemůže obstát. Zálohu na náklady exekuce soudnímu exekutorovi hradí na základě výzvy ve smyslu § 90 odst. 3 ex. řádu oprávněný; důsledkem nezaplacení zálohy je zastavení exekuce podle § 55 odst. 6 ex. řádu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2528/2016, ze dne 16. 6. 2017 / číst více /

Řízení o zrušení rozhodčího nálezu nenahrazuje meritorní projednání a rozhodnutí sporu. Soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu totiž neprojednává věc samu (předmět sporu), nýbrž jeho předmětem a těžištěm je samo řízení před rozhodci. Ustanovení § 31 písm. g) zákona č. 216/1994 Sb. představuje výjimku; ve sporech ze spotřebitelských smluv umožňuje věcný přezkum nálezů, který však nelze chápat absolutně. Soud v řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu bude zkoumat jen to, zda nebyl rozhodčí nález vydán v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo v rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem, který musí být zjevný; jinak řečeno, posuzuje, zda a jaké právní standardy rozhodce použil a jak se tyto projevily ve vztahu k ochraně práv spotřebitelů.

K výkladu § 31 písm. g) zákona č. 216/1994 Sb. je nutné přistupovat tak, že soud má mimo jiné možnost zrušit rozhodčí nález, pokud rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Takový rozpor je však potřeba vnímat v kontextu velmi omezené možnosti soudního přezkumu rozhodčích nálezů. Opačný výklad by vedl k nepřípustnému zásahu ze strany soudní moci do autonomní úpravy rozhodčího řízení. Ani v případě sporů ze spotřebitelských smluv není soudní řízení další instancí, u které by mohlo dojít k úplnému meritornímu přezkumu rozhodčích nálezů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4595/2016, ze dne 24. 7. 2017 / číst více /

Exekuci lze vést výhradně na základě způsobilého exekučního titulu a pro případ, že tomu tak není, musí být exekuce zastavena i poté, co pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3331/2017, ze dne 15. 8. 2017 / číst více /

I když je zástavní věřitel povinen označit v návrhu na zahájení řízení o soudním prodeji zástavy zástavního dlužníka, soud s ním jedná jako s účastníkem řízení jen do té doby, dokud nevyjde za řízení najevo, že vlastnictví k prodeji navržené zástavy svědčí někomu jinému. Zjistí-li soud, že vlastníkem zástavy je ve skutečnosti někdo jiný, než kdo byl v návrhu na zahájení řízení označen jako zástavní dlužník, není to důvodem k zamítnutí návrhu nebo, došlo-li ke změně ve vlastnictví zástavy teprve po zahájení řízení, k procesnímu nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř.; soud začne jednat jako s účastníkem řízení s tou (jinou) osobou, o níž bylo prokázáno nebo jinak doloženo, že je vlastníkem zástavy. O tom, zda se někdo jiný stal účastníkem řízení o soudním prodeji zástavy jako zástavní dlužník nebo že jím přestal být, soud nevydává zvláštní rozhodnutí; jeho závěr o osobě zástavního dlužníka jako účastníka řízení o soudním prodeji zástavy se projeví v tom, že soud s určitou osobou jedná jako s účastníkem řízení (zástavním dlužníkem) nebo že s ní přestane jednat, jakmile vyjde najevo, že bylo prokázáno nebo jinak doloženo vlastnictví k zástavě u jiné osoby. S otázkou, u koho bylo vlastnictví k zástavě prokázáno nebo jinak doloženo, se soud vždy vypořádá v odůvodnění usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy, popřípadě též jiného usnesení, kterým se řízení o soudním prodeji zástavy končí.

Vyjde-li v řízení o soudním prodeji zástavy najevo, že navrhovatel v návrhu na zahájení řízení o soudním prodeji zástavy označil jako zástavního dlužníka fyzickou osobu, která zemřela před zahájením řízení, a která proto nemá způsobilost být účastníkem řízení, není to důvodem k zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř., ani k postupu podle ustanovení § 7 z. ř. s.; vzhledem k tomu, že zástavní věřitel a zástavní dlužník, které zákon / číst více /

Přípustnost dovolání tvrdícího, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže založit identifikace jakéhokoli rozhodnutí soudu dovolacího, nýbrž právě jen takového, s nímž je dovoláním napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, ze dne 26. 6. 2017 / číst více /

Odvolací soud je oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudem prvního stupně pouze tehdy, jestliže hodnocení důkazů soudem prvního stupně neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Domnívá-li se odvolací soud, že by provedené důkazy měly být hodnoceny odlišně, než se stalo za řízení před soudem prvního stupně, je povinen je zopakovat, a to včetně tzv. pominutých důkazů, které soud prvního stupně sice provedl, ale nehodnotil je, ač tak měl učinit. Odvolací soud zde může dokazování i doplnit o důkazy, které dosud nebyly provedeny, ledaže by se jednalo o doplnění dokazování příliš rozsáhlé. V případě, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně navíc neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje všechny informace, které by z hlediska ustanovení § 132 o. s. ř. mělo obsahovat, není zopakování důkazů provedených soudem prvního stupně ani doplnění dokazování možné a odvolací soud je povinen vždy rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Jestliže však hodnocení důkazů soudem prvního stupně respektuje zásady vyplývající z ustanovení § 132 o. s. ř., byl by za této situace v rozporu se zákonem takový postup odvolacího soudu, který by rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a uložil by mu, aby se v dalším řízení zabýval možným jiným hodnocením těchto důkazů.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, ze dne 26. 6. 2017 / číst více /

Bez ohledu na to, že občanský soudní řád s účinností od 1. ledna 2014 již výslovně mezi spory uvedenými v § 9 odst. 2 nevypočítává spory mezi společníky (členy) navzájem, jde-li o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl v obchodní korporaci, patří tyto spory i po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. do věcné příslušnosti krajských soudů.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4825/2015, ze dne 15.6. 2017 / číst více /