K řízení ve věci náhrady škody podle § 220p odst. 3 ve spojení s § 220l obch. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008, vzniklé při přeměně akciové společnosti jejím zrušením s převodem jmění na akcionáře, je věcně příslušný krajský soud.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3814/2016, ze dne 19. 7. 2018 / číst více /

I v případě, že soudní písemnost byla adresátu doručena přímo do vlastních rukou, není vyloučeno, že soud k návrhu adresáta rozhodne o neúčinnosti doručení této písemnosti, jestliže se adresát s písemností nemohl z omluvitelného důvodu seznámit.

Při úvaze, zda je na místě využít institutu relativní neúčinnosti doručení podle § 50d odst. 1 o. s. ř., je namístě rozlišovat dlouhodobou a krátkodobou neschopností adresáta seznámit se s doručovanou písemností. Dlouhodobá neschopnost adresáta seznámit se s doručenou písemností zpravidla nastává v souvislosti s celkovou nezpůsobilostí adresáta samostatně jednat před soudem. Za takových okolností je na místě uzavřít, že písemnost nebyla řádně doručena proto, že soud s účastníkem nejednal prostřednictvím opatrovníka, jenž mu měl být ustanoven podle § 29 odst. 3 o. s. ř. V těchto případech nastává tzv. absolutní neúčinnost doručení bez toho, aby bylo na místě rozhodnout podle § 50d o. s. ř. Naopak je-li neschopnost účastníka seznámit se s doručovanou písemností jen krátkodobá (například následkem přechodně zhoršeného zdravotního stavu), je na místě vyslovit relativní neúčinnost doručované písemnosti ve smyslu § 50d o. s. ř. Je však na adresátu, aby on sám doložil tuto přechodnou a pro něj nepřeklenutelnou indispozici.

V projednávané věci bylo předmětné usnesení bylo povinnému poštovním doručovatelem doručeno do vlastních rukou oproti jeho podpisu do místa jeho bydliště. Odvolací soud dovodil, že v projednávané věci nemůže být vyslovena neúčinnost doručení předmětného usnesení, neboť ji lze vyslovit pouze v případě náhradního doručení ve smyslu § 49 odst. 4 o. s. ř. či § 50 odst. 1 o. s. ř., aniž by se zabýval otázkou, zda v projednávané věci nebyl dán omluvitelný důvod pro vyslovení neúčinnosti doručení předmětného usnesení. Ze shora uvedeného se však podává závěr, že namítá-li povinný, že doručovanou písemnost sice převzal, avšak s ohledem na svůj zdravotní stav nebyl přechodně schopen se s ní seznámit, je třeba se touto / číst více /

I. Mohl-li povinný uplatnit námitku výhrady veřejného pořádku v řízení o prohlášení vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí podle Nařízení Brusel I a neučinil tak, nelze se jich s úspěchem domáhat ve fázi návrhu na zastavení exekuce. Námitka výhrady veřejného pořádku jako jiného důvodu ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pro který bude výkon rozhodnutí zastaven, zůstane tedy zachována jen potud, pokud nemohla být uplatněna, případně, jejíž argumentace nemohla být použita, již v řízení o prohlášení vykonatelnosti.

II. Obecně platí, že není bez dalšího v rozporu s veřejným pořádkem, pokud cizozemské právní normy přiznají v rámci tamních řízení konkrétním osobám určitá práva, popřípadě povinnosti, jež se potom promítají v možnosti stát se účastníkem řízení o výkon tohoto rozhodnutí v jiném státě, přestože právní úprava stran sporu ve státu uznání či výkonu je odlišná.

Namítá-li dovolatel, že rozpor s veřejným pořádkem je dán tím, že na základě české právní úpravy (manželských) majetkových poměrů a (jiných) závazkových vztahů by nemohlo dojít ke vzniku toho závazku, který byl cizozemským soudem uznán jako platný, a o němž by tedy naopak tuzemský soud nemohl rozhodnout tak, že by jeho rozhodnutí bylo poté exekučním titulem, pak o důvod, jenž by byl pro porušení veřejného pořádku relevantní ve vztahu k jinak vyznívajícímu cizozemskému rozhodnutí, nejde.

Platí totiž, že pouhá odlišnost právní úpravy, jejíž účinky v zemi výkonu rozhodnutí nevyvolají žádné zvlášť negativní důsledky pro tamější právní řád jako celek (nikoli jen vůči jednotlivému majetkovému institutu), výhradu rozporu s veřejným pořádkem založit nemohou.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 981/2018, ze dne 8. 8. 2018 / číst více /

Odkladný účinek přiznaný žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s. ř. s.) ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 a 3 s. ř. s. se vztahuje nejen na rozhodnutí odvolacího správního orgánu, ale i na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (nemělo-li odvolání podané proti němu odkladný účinek), aniž by to muselo být výslovně uvedeno ve výroku usnesení soudu, jímž se žalobě přiznává odkladný účinek.

Vztahovat odkladný účinek žaloby jen k rozhodnutí odvolacího správního orgánu neodpovídá účelu ustanovení § 73 odst. 2 a 3 s. ř. s. a zcela postrádá smysl zejména v případech, kdy rozhodnutí odvolacího orgánu neukládá žádnou povinnost, neboť se jím pouze zamítá odvolání podané proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, nebo kdy se rozhodnutím odvolacího orgánu mění prvostupňové rozhodnutí jen částečně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1829/2018, ze dne 20. 6. 2018 / číst více /

Pokud k vypracování znaleckého posudku postačuje „obyčejný“ znalec ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 o. s. ř., tím spíše nelze spatřovat pochybení v tom, když znalecký posudek vypracuje znalec ve smyslu ustanovení § 127 odst. 3 o. s. ř., byť k jeho ustanovení by mělo docházet jen ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, event. v případě tzv. revizních znaleckých posudků.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1484/2018, ze dne 17. 7. 2018 / číst více /

Podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50 000 Kč (ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy). Na tom nic nemění ani okolnost, že předmětem řízení jsou nároky na náhradu újmy na zdraví.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 28.6. 2018 / číst více /

K rozhodnutí o nároku provozovatele distribuční soustavy vůči výrobci elektřiny na poskytnutí peněžitého plnění k financování podpory elektřiny podle zákona č. 165/2012 Sb. není dána pravomoc soudů podle § 7 odst. 1 o. s. ř. Příslušným správním orgánem k rozhodnutí ve věci je Energetický regulační úřad.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 258/2018, ze dne 9. 7. 2018 / číst více /

S náležitou opatrností a uvážlivostí má oprávněný jednat nejen v době, kdy podává exekuční návrh, ale i po celou dobu exekučního řízení, tedy i v případě, že povinný během exekuce uvede, že oprávněnému již během exekučního řízení zcela splnil povinnost, která mu byla exekučním titulem uložena a že exekuce z toho důvodu nadále nemá probíhat.

Jestliže se oprávněný za takové situace zachová tak, že popře, že by mu povinný plnil, ale následným šetřením se ukáže, že ze strany povinného skutečně plněno bylo a že oprávněný tuto skutečnost, přestože sám plnění přijal a stvrdil svým podpisem, svévolně popřel, nelze dojít k jinému závěru, než že to je oprávněný a nikoliv povinný, kdo má nést náklady exekuce i náklady protistrany (zde povinných), jež vznikly za účelem prověření tvrzení povinného, že již oprávněnému plnil.

Pojem „zavinění“ na zastavení exekuce ve smyslu ustanovení § 89 ex. řádu s přihlédnutím k ustanovení § 271 o. s. ř. je zde třeba vyložit nejen s přihlédnutím k tomu, že exekuční návrh byl podán po právu, protože povinný dobrovolně nesplnil povinnost, která mu byla uložena exekučním titulem, ale i tak, že nikoliv povinný, ale oprávněný porušením své povinnosti k náležité uvážlivosti a opatrnosti způsobil, že v rámci exekuce muselo dojít k šetření, zda strana povinná v průběhu exekuce již oprávněnému zaplatila plnění z exekučního titulu. Úsek exekuce, v němž byl exekučním soudem projednán a rozhodnut návrh povinných na zastavení exekuce, se tak uskutečnil pro zavinění na straně oprávněného; nikoliv oprávněný, ale povinní byli v tomto relativně samostatném úseku exekuce úspěšní, a proto povinní vůči oprávněnému zásadně mají právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 903/2018, ze dne 6. 6. 2018 / číst více /

Na rozhodování zdravotních pojišťoven ve věcech týkajících se penále se podle § 53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. vztahují obecné předpisy o správním řízení, nestanoví-li tento zákon jinak. Avšak uložení povinnosti zaplatit penále nepochybně představuje skutečnost, s níž zákon č. 592/1992 Sb. spojuje právní důsledky k tíži plátce pojistného, a pro doručení písemnosti s takovým obsahem se použije § 26d odst. 2, 3 zákona č. 592/1992 Sb. Ten obsahuje vlastní úpravu doručování písemností do vlastních rukou, a proto jeho ustanovení § 26d je ve vztahu speciality i vůči § 53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb.

Závěr odvolacího soudu, že při doručování vykonávaných platebních výměrů je třeba postupovat podle § 26d zákona č. 592/1992 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2002, nikoli podle § 19 a násl. správního řádu, je tedy správný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3454/2017, ze dne 14. 6. 2018 / číst více /

Znění § 238 odst. 1 písm. c) účinné od 30. 9. 2017 znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření.

Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu 50.000 Kč podle § 238 odst. 1 písm. c) ve znění účinném od 30. 9. 2017 je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, ze dne 20. 6. 2018 / číst více /

Soud nemůže usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku zrušit dle § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích i po právní moci tohoto usnesení. Ustanovení § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích nelze vykládat tak, že by soudu umožňovalo zrušit své pravomocné rozhodnutí o zastavení řízení, zjistí-li, že poplatek byl vyměřen nesprávně.

Nelze však ani uvažovat o analogické aplikaci § 12 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, který se striktně váže na rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit poplatek, nikoliv však na usnesení o zastavení řízení. Opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru, kdy by již pravomocné usnesení o zastavení řízení mohlo být kdykoliv zpětně odklizeno soudem, který je vydal. Takový postup je však v rozporu s pravidly vázanosti soudu usnesením dle § 170 odst. 1 o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2728/2017, ze dne 29. 5. 2018 / číst více /

I. Náprava vnitřně konzistentního (co do obsahu výroku a odůvodnění souladného) leč nesprávného a nespravedlivého rozhodnutí soudu nižší instance se neděje (nemá dít) prostřednictvím „opravného usnesení“ vydaného ve smyslu § 164 o. s. ř., nýbrž (dovoluje-li to zákon) prostřednictvím systému opravných prostředků.

II. „Legitimní očekávání“ insolvenčního věřitele, že opravné usnesení zůstane zachováno, ačkoli nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání, dozajista nemůže překonat legitimní očekávání ostatních účastníků insolvenčního řízení, včetně dlužníka, že odvolací soud se bude na základě podaného odvolání zabývat předpoklady pro vydání opravného usnesení v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou.

V posuzované věci insolvenční věřitel na základě ujištění vzešlého z jeho komunikace s insolvenčním soudem „vyměnil“ možnost podat odvolání proti rozhodnutí za příslib vydání opravného usnesení, ač mohl a měl vědět či očekávat (a to i s přihlédnutím k tomu, že jde o osobu práva znalou), že opravné usnesení samo může být předmětem odvolání, a to dokonce i tehdy, když zákon proti opravovanému rozhodnutí odvolání nepřipouští.

Má-li insolvenční věřitel za to, že v pozici, do které se dostal zrušením opravného usnesení odvolacím soudem, se neocitl v důsledků zanedbání vlastní běžné opatrnosti, nýbrž v důsledku ujištění, jehož se mu dostalo od insolvenčního soudu, je na něm, aby zvážil možnost domáhat se vůči státu náhrady škody tím způsobené; zvrátit důsledky vyvolané tím, že nepodal odvolání proti rozhodnutí a že se spolehl na opravné usnesení, jež vydáno býti nemělo, však již nemůže (žádné legitimní očekávání, jež by mohlo překonat nezákonnost opravného usnesení, neměl).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 163/2016, ze dne 28. 2. 2018 / číst více /

K platnému uzavření rozhodčí smlouvy nebyl zapotřebí předchozí souhlas valné hromady podle § 196a odst. 1 a 2 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1590/2018, ze dne 5. 6. 2018 / číst více /

Při výkladu časových účinků vývoje judikatury se konstantně dovozuje, že coby východisko platí v českém právním řádu tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí s tím, že výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů v dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních situací, jež zakládají intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu.

Byť jsou tyto teze někdy vyslovovány s tím, že platí v kontextu horizontálních právních vztahů, není důvodu, aby se neprosadily též v právu procesním, kde se zásada, dle níž neurčují-li přechodná ustanovení nového předpisu jinak, použije se nové procesní právo také v řízeních zahájených přede dnem nabytí jeho účinnosti, uplatňuje i v rámci posuzování časového střetu norem obsažených v právních předpisech.

V posuzované kauze se stala v důsledku judikatorního vývoje nejistou sama otázka, zda mají civilní soudy pravomoc k jejímu projednání. Jakkoli není pochyb o tom, že úsudek zvláštního senátu vyjádřený v jeho usnesení č. j. Konf 10/2015-11 musí být v souladu s § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. a principem incidentní retrospektivity judikatorních změn napříště zásadně respektován i ve sporech dosud pravomocně neskončených, nyní přezkoumávaný případ je značně specifický přinejmenším potud, že v něm již byl vydán pravomocný mezitímní rozsudek, kterému se dostalo aprobace rozsudkem Nejvyššího soudu, čímž byla velmi silně utvrzena důvěra žalobce ve správnost jeho postupu spočívajícího v uplatnění požadavku na úhradu sporné částky žalobou před civilními soudy. Zmíněný mezitímní rozsudek přitom nelze v žádném případě pokládat za nicotný.

Bez ohledu na to, kudy má být do budoucna vedena hranice mezi pravomocí soudů a správních orgánů, bylo by projevem nepřiměřeného lpění na technických pravidlech (jdoucího na úkor snahy o efektivní řešení merita sporu), jakož i naprostým popřením procesní ekonomie, pokud by v řešené věci byl / číst více /

V případě výkonu rozhodnutí prodejem nemovité věci nelze vydat dražební vyhlášku na základě usnesení o ceně vycházejícího ze znaleckého posudku, kterým byla nemovitá věc oceněna jako celek, když poté došlo k vyloučení spoluvlastnického podílu ve výši jedné ideální poloviny na nemovité věci z výkonu rozhodnutí, a dražen tak má být pouze zbývající (nevyloučený) podíl na nemovité věci.

Obvyklá cena nemovité věci, která má být předmětem prodeje (dražby), jako celku může být v daném čase a místě rozdílná oproti matematicky vypočítané ceně prodávaného (draženého) ideálního podílu na ní, neboť je nutné zohlednit, že spoluvlastnictví na nemovité věci ji omezuje v jejím nakládání. Proto nelze cenu podílu určit pouze výše uvedeným matematickým výpočtem z již dříve (znalecky) určené ceny celé nemovité věci. Uvedených faktorů „prodejnosti“ nemovité věci jako celku a podílu na ní může být v praxi mnoho, a určení výsledné ceny musí být předmětem odborného posouzení, k čemuž slouží právě institut znaleckého ocenění.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 666/2018, ze dne 29. 5. 2018 / číst více /