I. Na základě exekučního titulu ve formě rozsudku podle ust. § 81 odst. 2 s. ř. s., jímž byla správnímu orgánu uložena povinnost vydat rozhodnutí do určité stanovené lhůty, nevzniká správnímu orgánu povinnost rozhodnout ve věci meritorně; správní orgán tak uloženou povinnost splní i tehdy, když řízení o věci ukončí nemeritorním rozhodnutím.

II. Správní orgán splní svoji povinnost, která mu byla uložena exekučním titulem ve formě rozsudku podle ust. § 81 odst. 2 s. ř. s., jestliže vydá rozhodnutí, z něhož je nepochybné, že se jím řízení v předmětné věci končí (takže je nelze vyhodnotit jako nicotné), ale toto rozhodnutí, případně i procedura, která mu předcházela a která je následovala, není v souladu s normami správního práva.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 501/2018, ze dne 29. 5. 2018 / číst více /

I. Nejde-li o důvod vyloučení podle § 14 odst. 3 o. s. ř., je rozhodováním soudce v jiných věcech ve smyslu § 14 odst. 4 o. s. ř. i (spolu)rozhodování soudce vrchního soudu coby nadřízeného soudu, nebo nejblíže společně nadřízeného soudu, anebo odvolacího soudu o návrzích (na přikázání věci, na vyloučení soudce) nebo odvoláních v rámci téže (insolvenční) věci. Poznatky získané soudcem při rozhodování v těchto jiných věcech nejsou poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem.

Obdobně, nejde-li o důvod vyloučení podle § 14 odst. 3 o. s. ř., je rozhodováním soudce v jiných věcech i (spolu)rozhodování soudce Nejvyššího soudu coby nadřízeného soudu, nebo nejblíže společně nadřízeného soudu anebo dovolacího soudu o návrzích (na přikázání věci, na vyloučení soudce) nebo dovoláních v rámci téže (insolvenční) věci. Poznatky získané soudcem při rozhodování v těchto jiných věcech nejsou poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem.

II. Námitka podjatosti odůvodněná pouze těmi okolnostmi, které jako nezpůsobilé být důvodem k vyloučení soudce označuje přímo zákon (v § 14 odst. 4 o. s. ř.), není řádnou námitkou podjatosti, a je-li takto (přesto) vznesena, lze ji již proto hodnotit jako obstrukční postup (jako procesní obstrukci), který s přihlédnutím k § 2 o. s. ř. (přiměřeně aplikovatelnému též v insolvenčním řízení) nepožívá právní ochrany.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 81/2018, ze dne 24. 5. 2018 / číst více /

I. Přiznat náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 142 o. s. ř. lze pouze tam, kde úspěch jednoho účastníka lze zároveň považovat za neúspěch účastníka jiného. Pokud úprava účastenství takový závěr neumožňuje, je aplikace ustanovení § 142 o. s. ř. z povahy věci vyloučena. Pak nezbývá nic jiného, než tuto mezeru v právní úpravě překlenout analogickou aplikací § 23 z. ř. s. a žádnému z účastníků nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení.

II. V řízení o určení výše nákladů soudního exekutora po pravomocném zastavení exekuce nelze ustanovení § 142 o. s. ř. aplikovat; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2880/2017, ze dne 14. 5. 2018 / číst více /

Spor mezi členem představenstva akciové společnosti a touto akciovou společností ze smlouvy upravující vzájemný vztah při plnění činností spadajících do působnosti představenstva je sporem mezi obchodní společností a členem jejího statutárního orgánu, týkajícím se výkonu funkce statutárního orgánu, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř.]. Řečené platí bez ohledu na to, zda žalobu podává sama akciová společnost či její insolvenční správce.

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, jehož závěry – byť přijaté v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 – se v citovaném rozsahu uplatní i při výkladu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1884/2017, ze dne 26. 4. 2018 / číst více /

Vezme-li žalobkyně žalobu zpět proto, že mimosoudně získala od žalované uznání dluhu zachycené v notářském zápisu se svolením vykonatelnosti, je při rozhodování o nákladech řízení namístě učinit závěr, že žalobkyně uplatnila oprávněný nárok a nezavinila, že řízení bylo zastaveno, neboť ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalované.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 6000/2017, ze dne 16. 4. 2018 / číst více /

Pod demonstrativní výčet skutečností, které brání uznání a výkonu cizího rozhodnutí ve smyslu § 64 písm. c) zák. č. 97/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 2012, lze zařadit i jiné skutečnosti, jsou-li namítány, tedy i nedoručení rozsudku žalovanému (povinnému), pokud by mu tím byla odňata možnost řádně se účastnit řízení.

Nedoručení rozsudku pro zmeškání povinnému však v projednávané věci nevede automaticky k závěru, že rozsudek nelze uznat (že doručení představuje skutečnost, na které lze bezpodmínečně trvat). Rozhodující je procesněprávní úprava státu, v němž byl rozsudek vydán. Jestliže totiž podle této procesní úpravy není proti kontumačnímu rozsudku přípustný žádný opravný prostředek, jehož podání je odvislé od doručení daného rozsudku (typicky z hlediska počítání běhu lhůty pro uplatnění opravného prostředku), nelze uvažovat o tom, že by nedoručením takového rozsudku byl žalovaný omezen v další účasti na řízení, neboť jeho vydáním je řízení skončeno a dále již nemůže pokračovat. Teprve na základě posouzení procesněprávní úpravy státu, v němž byl rozsudek vydán, lze dovodit, zda soud cizího státu postupoval v souladu s touto úpravou a zda nedoručení rozsudku pro zmeškání, počítá-li právní úprava s takovou možností, vede k porušení práva účastníka řádně se zúčastnit řízení ve smyslu § 64 písm. c) ZMPS.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4725/2017, ze dne 9. 5. 2018 / číst více /

Má-li účastník řízení (fyzická osoba) zřízenu datovou schránku podle § 3 zákona o elektronických úkonech, nikoli ovšem datovou schránku podnikající fyzické osoby podle § 4 tohoto zákona, pak v řízení souvisejícím s jeho podnikatelskou činností mu soud doručuje tak, jako by datovou schránku zřízenu neměl; to znamená, že nedoručuje-li při jednání a účastník nepožádal o doručování na jinou adresu, doručuje soud prostřednictvím doručujícího orgánu, účastníka řízení nebo jeho zástupce na adresu podle § 46b písm. b) o. s. ř. (tj. na adresu sídla, zástupce pro doručování uvedenou ve smlouvě či sídla organizační složky).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3887/2017, ze dne 24. 4. 2018 / číst více /

Důvodem zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je i podání tzv. šikanózního exekučního návrhu. Takovým návrhem je např. návrh, jehož podání není primárně motivováno snahou domoci se plnění, ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce. Například za situace, kdy má oprávněný prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní, bude mít zpravidla návrh na nařízení exekuce charakter návrhu šikanózního, neboť jeho podání není primárně motivováno snahou oprávněného domoci se plnění, nýbrž snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce.

Šikanózním výkonem práva a důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je i podání exekučního návrhu za situace, kdy k dobrovolnému plnění povinného na základě exekučního titulu nedošlo z důvodu, že oprávněný neposkytl před podáním exekučního návrhu potřebnou součinnost k přijetí plnění.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 562/2018, ze dne 2. 5. 2018 / číst více /

Uzavřel-li odvolací soud, že okolnost, že se povinný dlouhodobě nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a že lze očekávat jeho propuštění až v horizontu několika let, nemůže být bez dalšího důvodem pro zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jestliže aktuálně nemajetný povinný je zdráv a i po propuštění z výkonu trestu se ještě delší čas bude nacházet v produktivním věku, není tato jeho úvaha zjevně nepřiměřená.

Opačný závěr by povinného nespravedlivě zbavoval jeho břemene k plnění závazků přiznaných exekučním titulem, přestože to je právě povinný, kdo tím, že se dopustil závažného protiprávního jednání, se stal po přechodnou dobu neschopným plnit svým věřitelům. Tím by se povinný reálně dovolával své vlastní nepoctivosti a těžil by ze svého protiprávního činu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 338/2018, ze dne 2. 5. 2018 / číst více /

Obec je aktivně legitimována k podání návrhu na výkon rozhodnutí vydaného orgánem obce v přenesené působnosti. Obec je oprávněná (a současně i povinná) ze zákona vykonávat přenesenou působnost, jejímž obsahem je i dohled a případné vynucení povinnosti uložené jejím orgánem v rámci přenesené působnosti; je tedy osobou aktivně legitimovanou k podání exekučního návrhu ve smyslu § 105 odst. 2 správního řádu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 608/2018, ze dne 10. 4. 2018 / číst více /

I. Ve věcech služebního poměru vojáků z povolání vyplývajících z porušení práva na rovné zacházení nebo zákazu diskriminace, je-li vojákem požadován jiný nárok (jiné nároky) než náhrada škody (majetkové újmy), je podle ustanovení § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona dána pravomoc soudu.

II. Přijetí antidiskriminačního zákona znamenalo ukončení novelizací ostatních (zvláštních) právních předpisů upravujících rovné zacházení a zákaz diskriminace. Z tohoto důvodu zůstala současná právní úprava této problematiky v poměrech vojáků z povolání, obsažená v ustanoveních § 2 odst. 3 až 6 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, (ve srovnání s právní úpravou obsaženou v antidiskriminačním zákoně) v některých ohledech neúplná a zastaralá. Na straně jedné sice zvlášť upravuje ochranu vojáka před zneužíváním práv a povinností vyplývajících ze služebních vztahů k jeho újmě nebo k ponižování jeho důstojnosti a před postihem či znevýhodněním proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv a nároků vyplývajících ze služebního poměru (srov. § 2 odst. 4 a 6 zákona o vojácích z povolání), a také upravuje navíc určité diskriminační důvody (srov. § 2 odst. 3 zákona o vojácích z povolání), na straně druhé je však právo vojáka na rovné zacházení a zákaz diskriminace vymezeno neúplně a právní prostředky ochrany před diskriminací nedostatečně. Zákon o vojácích z povolání v ustanovení § 2 odst. 5 poskytuje vojákům prostředky právní ochrany pouze pro případ, že dojde ve služebním vztahu k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s vojáky nebo k nežádoucímu sexuálnímu chování při výkonu služby; diskriminace zde zmíněna není. Voják se přitom může domáhat jen toho, aby bylo upuštěno od tohoto jednání a aby byly odstraněny důsledky tohoto jednání; právo na přiměřené zadostiučinění a náhradu nemajetkové újmy mu zákon o vojácích z povolání nepřiznává. V tomto směru je proto třeba použít obecnou úpravu obsaženou v antidiskriminačním zákoně, neboť s ohledem na jeho snahu / číst více /

Účastník se může svého nároku na náhradu nákladů řízení vzdát, tento projev musí být jednoznačný, srozumitelný a určitý. Uvedený závěr nicméně nebrání tomu, aby prohlášení účastníka, že náhradu nákladů řízení „nežádá“, bylo – se zřetelem k okolnostem a není-li v logickém rozporu s jiným jeho procesním úkonem – považováno za vzdání se práva na náhradu nákladů řízení.

V posuzované věci zástupce žalované při jednání soudu prvního stupně ve své závěrečné řeči uvedl: „Pokud jde o náklady řízení, pak toto rozhodnutí ponecháváme na úvaze soudu s tím, že my žádné takovéto náklady nepožadujeme.“ Uvedený přednes nelze vyložit jinak, než že se zástupce žalované náhrady nákladů řízení jménem svého klienta vzdal. Jiný rozumný výklad uvedené prohlášení nepřipouští, a to ani se zřetelem k té části přednesu, v níž zástupce žalované uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ponechává na úvaze soudu. Takové prohlášení není v logickém rozporu se vzdáním se práva na náhradu nákladů řízení, je totiž třeba jej vyložit s přihlédnutím k tomu, že přednes byl učiněn v situaci, kdy zástupce žalované nemohl ještě znát výsledek řízení, a musel tedy předpokládat, že jeho klient nemusí mít v řízení úspěch a pro ten případ mu nejen nebude náhrada nákladů řízení přiznána, ale může být naopak zavázán k náhradě nákladů řízení protistraně. Uvedený výklad procesního úkonu je v souladu s ustanovením § 41 odst. 2 o. s. ř., podle něhož každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen, a respektuje též nepřípustnost přepjatého formalismu. Za přepjatě formalistický pak nutno považovat názor, že vzdání se práva na náhradu nákladů řízení lze za jednoznačné, určité a srozumitelné považovat výlučně při použití slova „vzdát se“ a nikoli slov jiných, obsahově shodných.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5713/2017, ze dne 12. 4. 2018 / číst více /

V písemném vyhotovení rozsudku není soud prvního stupně ani odvolací soud povinen poučit účastníka o tom, že je proti takovému rozhodnutí přípustná žaloba pro zmatečnost. Zákonem aprobovaná absence takového poučení proto nemá vliv na počátek běhu lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost a na její trvání.

Žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. je na rozdíl od případů uvedených v § 229 odst. 1 až 3 o. s. ř. opravným prostředkem univerzálním (slovy Ústavního soudu zjevně přípustným). I kdyby se měl v poučovací praxi odvolacích soudů prosadit závěr formulovaný Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2163/11, nelze přehlédnout, že tento závěr se (z důvodu její univerzálnosti) týká právě jen poučovací povinnosti o přípustnosti žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. a nelze jej vztáhnout na případy odlišné, tj. na žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 až 3 o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1531/2017, ze dne 25. 4. 2018 / číst více /

Odměna soudního exekutora ve výši 50 % odměny podle ustanovení § 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb. je ustanovením § 11 odst. 1 písm. a) téže vyhlášky stanovena pro případ, že povinný splní ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti vymáhaný nárok a uhradí i zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného.

V zásadě platí, že takto ustavený způsob výpočtu odměny soudního exekutora není důvod nerespektovat. Jestliže však ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. vede k tomu, že odměna soudního exekutora má být stanovena v relativně vyšší částce, např. řádově statisíců nebo dokonce miliónů korun, je povinností exekučního soudu vyhodnotit přiměřenost takto vypočtené odměny ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Za takové situace je třeba důsledně respektovat, že „dobrovolné“ plnění povinného po zahájení exekučního řízení je nutno brát v potaz do té míry, aby nedocházelo ke zjevně nepřiměřenému postihu povinného. Exekuční soud přitom musí přihlédnout zejména k tomu, že odměna exekutora má odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů exekuce. Soud je povinen vyhodnotit, zda takové okolnosti exekučního řízení neodůvodňují přiznání nižší odměny exekutorovi, a to bez ohledu na limity stanovené exekučním tarifem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3401/2017, ze dne 10. 4. 2018 / číst více /

Nejen při hodnocení znaleckého posudku jako důkazu, ale též při pokusu o odstranění rozporu mezi dvěma znaleckými posudky, jenž je též součástí hodnocení důkazů, není soud sám oprávněn posuzovat skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, a nemůže tedy přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckých posudků.

Dovolatelka odvolacímu soudu důvodně vytýká, že k odstranění rozporu mezi znaleckými posudky (k posouzení závěrů jednoho z nich jako správných) přistoupil na základě vlastního posouzení obtížnosti vyproštění vozidla pouze tahem po směru běžné jízdy bez nutnosti předchozího použití bočního radiálního tahu, ačkoliv jde nepochybně o otázku, jejíž posouzení si vyžaduje odborných znalostí. Pokud soud sám posoudí skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně nich provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2197/2016, ze dne 28. 3. 2018 / číst více /