K projednání a rozhodnutí sporů o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo být získáno od výrobce elektřiny provozovatelem přenosové soustavy a operátorem trhu na základě neplatného ujednání ve smlouvě o přenosu elektřiny uzavřené podle § 50 odst. 4 energetického zákona přijetím plateb ceny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, je dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4755/2017, ze dne 23. 1. 2018 / číst více /

I. Také v případě, že je exekučním titulem vykonatelné rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, musí písemné vyhotovení takového exekučního titulu připojené oprávněným k exekučnímu návrhu (má-li oprávněný povinnost k jeho připojení podle § 261 odst. 2 o. s. ř. nebo podle § 38 odst. 2 ex. řádu) obsahovat zákonem stanovené náležitosti, aby obstálo jako tzv. veřejná listina, jinak na jeho základě nemůže dojít k nařízení výkonu (k zahájení a provedení exekuce).

Neobstojí proto právní názor odvolacího soudu, že nejsou podstatné nedostatky v písemném vyhotovení exekučního titulu ve formě rozsudku odvolacího soudu, jímž byla povinnému (obžalovanému) uložena v adhezním řízení trestním povinnost k náhradě škody způsobené trestnou činností, které spočívají v neuvedení soudu a konkrétních soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili, jakož i v absentujícím odůvodnění, přestože je z písemného vyhotovení rozhodnutí zcela zjevné, že odůvodnění má obsahovat.

II. Úvahu, zda byl povinný v rozsudku odvolacího soudu řádně identifikován (včetně uvedení data narození a bydliště), je třeba provést i na základě rozsudku soudu prvního stupně, který byl odvoláním napaden, protože rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího tvoří jeden funkční celek. Tento postoj je přiměřené dodržovat nejen při posouzení, zda je odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pro účely dovolacího řízení přezkoumatelné, když jeho přezkoumatelnost se posuzuje ve spojení s odůvodněním předchozího (zde odvoláním přezkoumávaného) rozhodnutí soudu prvního stupně, ale i při posouzení, zda byl účastník, jemuž se ukládá povinnost, dostatečně označen. Jestliže je z rozsudku soudu prvního stupně i z rozhodnutí odvolacího soudu zcela zjevné, že osobou, které se ukládá v dotčeném výroku povinnost, je právě povinný, i když v rozhodnutí odvolacího soudu nebyl (na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně) označen kromě jména i uvedením data narození a bydliště, není důvod pro závěr, že pouze z toho důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu materiálně nevykonatelné.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 / číst více /

Jen z pouhé formulářové podoby rozhodčí smlouvy uzavřené se spotřebitelem podle zákona o rozhodčím řízení není možno dovodit její neplatnost pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 o. z.), a tím ani důvod pro zastavení exekuce.

Uzavírání rozhodčích smluv „formulářovým způsobem“ není neobvyklý, nestandardní a pro zakotvení rozhodčího řízení naopak z praktických důvodů užívaný prvek, který zákon ani v kontextu smluv, v nichž na jedné ze smluvních stran vystupuje spotřebitel, nijak výslovně nelimituje, pakliže je jinak zachována vyšší míra ochrany slabší strany.

V dané věci je rozhodné, že povinná netvrdí žádné zvláštní, mimořádné okolnosti, které by proces uzavírání rozhodčí smlouvy provázely, ba ani nedokládá, že by v daných poměrech a vzhledem k jedinečnosti souzené věci byla uzavřena natolik nespravedlivá či „nemravná“ rozhodčí smlouva, která by způsobovala významnou nerovnováhu v jejích právech, nebo která by ji výrazně limitovala co do efektivního uplatnění práva na spravedlivý („rozhodčí“) proces. Uzavřenou rozhodčí smlouvu nelze shledat neplatnou, pakliže ji povinná označila za rozpornou s dobrými mravy pouze proto, že jí oprávněná (úvěrující) předložila k podpisu rozhodčí smlouvu na předem předtištěném formuláři, který obsahoval konkrétní jména třinácti „ad hoc“ rozhodců, jejichž jména při takovém výběru podle jejího názoru „nemohla nikterak ovlivnit“. Rozhodčí řízení je založeno na zásadě smluvní volnosti, která ponechává plně v moci stran, zda mezi sebou uzavřou rozhodčí smlouvu a vyjmou tak svůj spor o majetkové právo z pravomoci soudu, a pokud povinná s takovým postupem souhlasila, nelze zde rozpor s dobrými mravy – bez dalšího – dovozovat. Povinná totiž neuvádí, co jí konkrétně překáželo, jestliže by v době uzavírání úvěrové smlouvy měla za to, že nabízení rozhodci jsou „ekonomicky závislí“, jim ve standardním kontraktačním procesu čelit; bylo nepochybně na ní, aby předtím, než uzavřela předmětnou smlouvu, vznesla takovou výhradu a vedla kontraktační proces způsobem, který by tomu odpovídal. Nabídka jmenovitě určených rozhodců byla toliko / číst více /

Opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv bez dalšího nedokládá ekonomickou závislost rozhodce; sama o sobě „opakovatelnost“ bez dalšího neznamená, že by rozhodce nemohl – pakliže zároveň není tvrzeno žádného jeho osobního vztahu k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům – věc projednat a rozhodnout. Možnou podjatost, tj. nedostatek objektivní nezávislosti (nebo též objektivní nestrannosti), je nutné vždy chápat ve spojení s konkrétními okolnostmi dané věci.

Vztah ekonomické závislosti rozhodce jest však ztotožnit s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým, tj. pakliže rozhodce např. současně působí jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner, potažmo jako kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru, a nelze jej tedy spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být, a to by bylo v úplnosti zcela nepřijatelné, totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně taktéž mohou strany sporu do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně, což její relevanci zjevně vylučuje.

Ostatně jistou „opakovanost“ osoby rozhodce zákon o rozhodčím řízení výslovně předpokládá – a nelze ji tudíž už proto považovat nejen za „nemravnou“, natožpak bezprostředně vedoucí k úspěšné námitce vyloučení rozhodce z rozhodování – jestliže v ustanovení § 8 odst. 3 co do spotřebitelských vztahů ukládá rozhodci povinnost sdělit, zda v posledních třech letech vydal rozhodčí nález, nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném rozhodčím řízení ve sporu, jehož účastníkem byla některá ze stran.

K vyloučení konkrétní osoby rozhodce z projednávání a rozhodnutí o věci proto nemůže postačovat jen tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně, event. i dlouhodobě, jako možný rozhodce navrhován.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 23. 1. 2018 / číst více /

I. Je-li tím, kdo umístil pevnou překážku na pozemní komunikaci (veřejně přístupné účelové komunikaci), vlastník pozemku, nelze užít postup podle § 29 odst. 3 věty druhé zákona o pozemních komunikacích. V takovém případě je třeba domáhat se splnění uložené povinnosti odstranit překážku prostřednictvím exekučního řízení. Kromě správního orgánu, který rozhodnutí vydal, může exekuční návrh podat i osoba oprávněná z exekučního titulu.

Posuzované řízení o odstranění pevných překážek bylo zahájeno k návrhu (žádosti) Lesů České republiky, s. p. Jestliže se v důsledku svého podání staly účastníkem řízení a povinnému bylo uloženo odstranit pevné překážky, nelze než uzavřít, že Lesy České republiky, s. p. jsou i osobou oprávněnou, tedy aktivně legitimovanou, k podání návrhu na nařízení exekuce.

II. Má-li být účelem exekuce vynucení povinnosti stanovené jako opětovné zprůjezdnění veřejné účelové komunikace, pak splnění takové povinnosti nelze chápat jinak, než že z komunikace budou nejen odstraněny překážky, ale především bude uvedena do takového stavu, v jakém se nacházela před umístěním těchto překážek (tedy ve stavu skutečně umožňujícím průjezd vozidel).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1639/2017, ze dne 13. 12. 2017 / číst více /

Účastník civilního soudního řízení, který se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a který má na účtu, který pro něho vede věznice podle § 25 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, finanční prostředky, s nimiž může podle § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody disponovat za účelem uhrazení svých osobních potřeb, má právo žádat, aby z těchto prostředků byla uhrazena jeho povinnost k zaplacení soudního poplatku, která mu byla uložena v řízení, které on sám zahájil, nebo jehož je účastníkem, a věznice je povinna takové žádosti vyhovět.

Proto soud, který rozhoduje o návrhu účastníka, jenž se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, na osvobození od soudních poplatků, zohledňuje i to, že účastník má možnost využít tyto prostředky.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 5159/2017, ze dne 5. 12. 2017 / číst více /

I. Rozhodnutí ministra spravedlnosti o pověření výkonem funkce vrchního státního zástupce může být obecnými soudy mimo rámec správního soudnictví zkoumáno jen z hlediska toho, zda je nicotné (zda nejde o paakt); pokud jde o jeho zákonnost či věcnou správnost, uplatní se presumpce správnosti.

II. Ministr spravedlnosti své rozhodnutí o pověření výkonem funkce vrchního státního zástupce v Praze učinil na základě § 10 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, který stanoví, že vrchní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce. Navzdory tomu, že ve svém rozhodnutí ministr spravedlnosti státního zástupce “nejmenoval”, nýbrž vzhledem k dočasnosti přidělení “pověřil”, nejde o tak závažnou vadu, která by představovala nedostatek právního podkladu. Vzhledem k obsahu oprávnění ministra spravedlnosti vyplývajících z § 10 zákona o státním zastupitelství nelze termín užitý v příslušném rozhodnutí považovat za takové pochybení, které by zakládalo nicotnost rozhodnutí; opačný závěr by naopak představoval přemrštěný požadavek na formální náležitosti. V případě nicotnosti se totiž musí jednat o vadu naprosto zásadní a zřejmou, že právní podklad pro vydání správního aktu neexistuje vůbec. U předmětného rozhodnutí ministra spravedlnosti tak lze shledat dostatek právního podkladu k jeho vydání bez ohledu na použité slovní vyjádření, a platí tedy pro ně presumpce správnosti

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4710/2016, ze dne 31. 10. 2017 / číst více /

I. Neobstojí zde názor odvolacího soudu, že není-li v řízení objektivně možno zjistit viníka dopravní nehody, je třeba nechat vypracovat znalecký posudek z oboru dopravy. Závěr o tom, kdo porušil právní povinnost a způsobil tím škodu, kterou je povinen nahradit, je závěrem právním, o němž přísluší rozhodovat soudu, nikoli znalci.

Znaleckým posudkem z oboru dopravy lze pouze potvrdit či vyvrátit tvrzení účastníků o průběhu skutkového děje dopravní nehody. Byl-li nehodový děj objasněn jinými důkazy, je znalecký posudek nadbytečný. Na základě zjištěného skutkového stavu soud dle právních předpisů sám posoudí, kdo porušil právní povinnost a zavinil dopravní nehodu. Je sice právem účastníků navrhovat provedení důkazů, avšak o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud a povinností soudu je pouze v odůvodnění rozhodnutí vyložit, proč návrhu na provedení důkazu nevyhověl.

II. Dle § 135 odst. 1 o. s. ř. by soud byl vázán pouze pravomocným rozhodnutím o správním deliktu či přestupku. Nebylo-li takové rozhodnutí vydáno, respektive bylo-li vydáno jiné rozhodnutí, není jím soud vázán, a je oprávněn na základě provedených důkazů učinit vlastní závěr o viníkovi dopravní nehody, a to i odlišný od závěru správního orgánu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 564/2017, ze dne 29. 11. 2017 / číst více /

I. Cizí státy požívají před českými soudy imunitu (vynětí z pravomoci) v případech, kdy řízení vyplynulo z jednání a úkonů, které učinily při výkonu státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí (tedy při výkonu veřejné moci), a kdy se jedná o majetek, který byl k takovému výkonu používán nebo určen (majetek sloužící vládním účelům). Imunita se však nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, pokud podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy je proti cizímu státu možné práva u soudů jiného státu uplatňovat.

Stát se nemůže dovolávat své jurisdikční imunity – vedle případů, kdy se jí výslovně zřekl – ani tehdy, kdy jde o řízení týkající se jeho obchodních transakcí, pracovních smluv, vlastnictví, držby, nebo užívání majetku, v případě náhrady škody způsobené na majetku či osobám, ve věcech průmyslového či duševního vlastnictví, ohledně účasti v obchodních společnostech; tedy v podstatě v případech, kdy stát nejedná jako vykonavatel veřejné moci (acta iure imperii). Vystupuje-li tedy cizí stát nikoli jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících ze soukromoprávních vztahů charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická osoba – cizí stát – nepožívá funkční imunity a že je v těchto věcech dána pravomoc českých soudů.

II. Místnosti mise podléhají zvláštní ochraně, a to zejména před vniknutím, exekucí či uplatněním jiných donucovacích prostředků. Imunita cizího státu vůči rozhodovací pravomoci přijímajícího státu ve vztahu k místnostem mise však výslovně upravena není. Je proto odůvodněné – s ohledem na vývoj mezinárodního práva – umožnit vést vůči cizím státům ve vztahu k nemovitostem používaným pro účely diplomatických misí těchto států veškeré druhy soudních řízení, které nebudou v rozporu se závazky podle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích zaručujícími zejména nedotknutelnost místností mise a které nebudou zasahovat do výkonu funkcí mise. Ochrana místností mise přitom nebude narušena ani v / číst více /

V exekučním řízení vedeném pro pohledávku dlužníka za povinným, byť je tato za dlužníka vymáhána insolvenčním správcem, nelze exekučním příkazem soudního exekutora ve smyslu ustanovení § 312 a násl. o. s. ř. postihnout pohledávku povinného týkající se majetkové podstaty dlužníka. Jestliže je totiž exekuční řízení vedeno pro pohledávku patřící do majetkové podstaty dlužníka, za situace, kdy soudní exekutor rozhodne o přikázání jiné peněžité pohledávky a to pohledávky povinného za touto majetkovou podstatou dlužníka, dochází tím k nepřípustnému střetu dvou pohledávek týchž subjektů.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4879/2017, ze dne 1. 12. 2017 / číst více /

Orgán jednající za stát ve věci škody (újmy) způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem Ústavního soudu nelze určit podle § 6 odst. 2 OdpŠk; v souladu s § 6 odst. 3 OdpŠk za stát jedná Ministerstvo financí.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5213/2015, ze dne 28. 11. 2017 / číst více /

V exekuci prodejem nemovitých věcí nelze samostatně postihnout stavbu (nelze vydat exekuční příkaz) poté, co se stala součástí pozemku podle ustanovení § 3054, případně § 3058 odst. 1 o. z., a to bez ohledu na to, kdy vznikl dluh, pro který je exekuce vedena.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4827/2017, ze dne 1. 12. 2017 / číst více /

Také pro poměry sjednání rozhodčí doložky za účinnosti zákona o rozhodčím řízení do 1. 4. 2012 platí (ve shodě se závěrem usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. 20 Cdo 1330/2016), že „byl-li rozhodčí smlouvou povolán jmenovitě určený rozhodce (fyzická osoba) nejen k rozhodnutí sporu, nýbrž i k případnému určení jiného rozhodce za sebe, pak tímto původně určeným rozhodcem vydaný rozhodčí nález nelze posuzovat jako vydaný někým, kdo k tomu neměl pravomoc. Otázku, zda by totéž platilo i pro nález vydaný nikoli jím, nýbrž jím určeným rozhodcem jiným, zde již posuzovat netřeba“.

Případná neplatnost eventuálního pravidla pro určení rozhodce nemůže přivodit neplatnost celé rozhodčí doložky, jestliže rozhodčí nález vydal jmenovitě určený rozhodce, o jehož kompetenci věc rozhodnout není jakýchkoli pochybností.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4543/2017, ze dne 23. 11. 2017 / číst více /

I. V případě, že soud v občanském soudním řízení postupuje při zachycování jeho průběhu způsobem upraveným v trestním řádu (§ 55a a násl. trestního řádu), nejde o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

II. Je-li řízení před soudem prvního stupně postiženo vadou v zachycení průběhu jednání, je třeba vždy zvážit, zda za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. To platí i v případě, že soud prvního stupně tam, kde to zákon vyžaduje, nepředloží spis s přepisem zvukového záznamu (§ 40 odst. 3 o. s. ř. – ovšem jen nebyl-li pořízen protokol); v takovém případě je třeba vždy posoudit, zda není účelné spis zaslat soudu prvního stupně bez věcného vyřízení s žádostí, aby přepis pořídil.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4467/2017, ze dne 29. 11. 2017 / číst více /

Řízení ve věci poddlužnické žaloby podle ustanovení § 315 o. s. ř., zahájené před rozhodnutím o úpadku, se po rozhodnutí o úpadku nepřerušuje. Původní dlužník, na jehož majetek je vedeno insolvenční řízení, sice není účastníkem řízení o poddlužnické žalobě, avšak vzhledem k tomu, že poddlužnická žaloba je způsobem provedení výkonu rozhodnutí (exekuce), podléhá účinkům předpokládaným ustanovením § 109 odst. 1 písm. c) IZ. Po zahájení insolvenčního řízení na majetek původního dlužníka tak není možné poddlužnickou žalobu projednávat a o ní rozhodovat, přičemž uvedené účinky nastávají přímo ze zákona, tj. bez nutnosti soudního či jiného rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4896/2017, ze dne 7. 12. 2017 / číst více /