V řízení o žalobě s navrženým eventuálním petitem nelze postupovat podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř.

Z právních důsledků fikce uznání vyplývá, že žalobě může být vyhověno rozsudkem pro uznání pouze za předpokladu, že v žalobě obsažená skutková tvrzení umožňují závěr o existenci uplatněného nároku. Fikce uznání zde vlastně nahrazuje nespornost skutkových tvrzení ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř. Navrhuje-li však žalobce tzv. eventuální petit, kdy primárním petitem žádá určité plnění, a až pro případ zjištění, že primárnímu petitu nebude možné vyhovět, žádá plnění uplatněné petitem eventuálním, nelze jen na základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě výrokem rozsudku přiznat právě a jen to plnění, kterého se žalobce žalobou domáhá. Shodně v komentářové literatuře bylo vyjádřeno, že soud nevyužije výzvy podle § 114b o. s. ř. tehdy, obsahuje-li žaloba alternativní skutková tvrzení, jež mají být postavena najisto teprve během dokazování (např. v případě tzv. eventuálního žalobního petitu).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1737/2017, ze dne 25. 10. 2017 / číst více /

Výrok týkající se neúčinnosti zpětvzetí žaloby může být součástí rozsudku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby má povahu usnesení, a je-li začleněno do rozsudku soudu, stává se formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.).

V posuzované věci žalobci zůstaly zachovány veškeré opravné prostředky, podal odvolání a následně i dovolání. V případě, že by soud prvního stupně rozhodl o zpětvzetí žaloby samostatným usnesením, došlo by v konečném důsledku pouze k prodloužení řízení a vzniku dalších nákladů, což by postrádalo rozumný smysl a bylo by v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti civilního řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3697/2017, ze dne 31. 10. 2017 / číst více /

Ustanovení § 96 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 umožňuje žalobci účinně vzít žalobu zpět i po vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacím soudem a soudu prvního stupně řízení zastavit a předmětná rozhodnutí zrušit. Pokud však ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud podle § 96 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2268/2017, ze dne 25. 10. 2017 / číst více /

V případě zastavení řízení soudem dle ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. (tedy z důvodu, že věc má být rozhodnuta výlučně v řízení před rozhodci) je namístě při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikace ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř.

Žalobkyně nese procesní odpovědnost za zastavení řízení, byla-li uzavřena platná rozhodčí doložka. Žalobkyně musí být srozuměna s tím, že podá-li žalobu k obecnému soudu, může se žalovaná domáhat dohodnutého postupu, tzn. namítne uzavření rozhodčí smlouvy (doložky). Na uvedeném nic nemění, že žalovaná má právo, nikoli povinnost nedostatek pravomoci soudů namítat. Jestliže tedy žalobkyně podala žalobu u soudu za situace, kdy si strany smluvně vyloučily projednání případného sporu před soudy, s tím, že spoléhala na to, že žalovaná nenamítne, že má být věc projednána v rozhodčím řízení, nebo že bude s projednáním věci před soudem souhlasit (prohlásí, že na rozhodčí smlouvě netrvá), a nebyl zde důvod pro to, aby soud žalobu projednal i přes existenci rozhodčí smlouvy, pak je nutno uzavřít, že z procesního hlediska žalobkyně zavinila, že řízení v dané věci muselo být zastaveno. Žalobkyně je tak podle § 146 odst. 2 o. s. ř. povinna nahradit náklady řízení žalované. V jednání žalované, která využila svého procesního práva a důvodně namítla nedostatek pravomoci soudu, přitom spatřovat její procesní zavinění zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. nelze.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2148/2016, ze dne 25. 10. 2017 / číst více /

V řízení podle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o. s. ř.) soud posuzuje věc vkladu práva do katastru nemovitostí pouze z hledisek, kterými se řídí při rozhodování o návrhu na povolení vkladu katastrální úřad. Také soud proto zkoumá rozhodčí nález jako listinu, na jejímž základě má být vklad povolen, jen z toho hlediska, zda splňuje náležitosti listiny pro zápis do katastru a zda je závazný i pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno, a neposuzuje jej z pohledu skutečností, které podle zákona o rozhodčím řízení představují důvody pro zrušení rozhodčího nálezu soudem, jež není oprávněn v řízení podle části páté občanského soudního řádu řešit.

Probíhá-li občanské soudní řízení podle části třetí občanského soudního řádu, jehož předmětem je návrh na zrušení rozhodčího nálezu, podle něhož má být proveden zápis práva do katastru nemovitostí vkladem, je to – obdobně jako ve vkladovém řízení vedeném u katastrálního úřadu – důvodem pro přerušení řízení o žalobě podané podle části páté občanského soudního řádu ve smyslu ustanovení § 245 a § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť v probíhajícím řízení o zrušení rozhodčího nálezu je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu o zápisu práva do katastru nemovitostí vkladem. V případě zrušení rozhodčího nálezu by se totiž na tento nález pohlíželo, jako by nebyl nikdy vydán, a proto by nemohl být listinou, na jejímž základě by bylo možné povolit vklad práva do katastru nemovitostí.

Řízení o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, kterou se žalobce domáhá, aby bylo vyhověno návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí, tedy má být ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušeno do doby, než bude pravomocně skončeno soudní řízení ve věci zrušení rozhodčího nálezu, na základě kterého má být navrhovaný vklad / číst více /

Ukazuje-li průběh exekuce na to, že výtěžek, kterého jí bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů, nemůže nesložení zálohy vést k zastavení exekuce.

Záloha na náklady exekuce nemá být exekutorem svévolně stanovována kdykoli v průběhu provádění exekuce, aniž by náležitě s ohledem na konkrétní skutkový stav věci objektivně zdůvodnil, z jakého důvodu uhrazení této zálohy ukládá po více než 4 letech od nařízení exekuce. Exekutor v dané věci zdůvodnění účelu v první výzvě k úhradě zálohy na náklady exekuce zcela opominul, neboť vůbec nekonkretizoval, na jaké náklady bude záloha použita. V opakované výzvě jako způsob dalšího provádění řízení výslovně specifikoval mobiliární exekuci. Přesto se i opakovaná výzva ve světle judikatury jeví jako nekonkrétní, neboť vzhledem k délce probíhajícího (a dosud neúspěšného) exekučního řízení, mělo být z výzvy patrno, zda exekutor má poznatky o tom, zda má povinná nějaký mobiliární exekucí postižitelný majetek, nebo kde má být mobiliární exekuce provedena, aby měla oprávněná možnost posoudit, zda by jí uhrazená záloha byla účelně vynaložena k uspokojení její pohledávky či nikoliv.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3684/2017, ze dne 17. 10. 2017 / číst více /

I. Námitku relativní neplatnosti v případě porušení tzv. generálního inhibitoria může soudní exekutor uplatnit v exekučním příkazu a to v tomtéž, v němž postihuje majetek vyvedený z exekučního řízení jednáním povinného, který je stižen námitkou relativní neplatnosti, přičemž pořadí výroků je zde irelevantní. Z pohledu účinků námitky relativní neplatnosti je nerozhodné, zda soudní exekutor v exekučním příkaze nejprve ve výroku I. postihne vyvedený majetek a teprve poté ve výroku II. uplatní námitku relativní neplatnosti či nejprve ve výroku I. uplatní námitku relativní neplatnosti a až poté ve výroku II. postihne z exekuce vyvedený majetek, neboť tak fakticky stále činí v jednom právním jednání.

II. Námitku relativní neplatnosti musí soudní exekutor vznést vůči povinnému i všem dalším účastníkům daného právního jednání. Ve vztahu k doručování exekučního příkazu není náhradní doručení (ani v případě, že je exekuční příkaz doručován do vlastních rukou) vyloučeno a to ani tehdy, je-li tímto způsobem prostřednictvím procesního právního jednání doručován hmotněprávní projev vůle. Skutečnost, že exekuční příkaz obsahuje i hmotněprávní institut na způsobu doručování exekučního příkazu ničeho nemění. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit. Tato objektivní příležitost zůstává zachována i v případě náhradního doručování podle občanského soudního řádu.

Podmínka stanovená v ustanovení § 44a odst. 1 ex. řádu, aby exekuční příkaz (či jiné právní jednání), jímž soudní exekutor uplatňuje námitku relativní neplatnosti, došel všem dotčeným osobám, tak byla splněna i přesto, že tento exekuční příkaz byl povinnému doručen fikcí.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4016/2017, ze dne 1. 11. 2017 / číst více /

Odvolací soud neuznal předmětné soudní rozhodnutí za vykonatelné na území ČR (s odkazem na čl. 34 odst. 2 Nařízení Brusel I) po zjištění, že povinná, ač řádně podala opravný prostředek, nebyla o jeho projednání ani jeho výsledku vyrozuměna. Přitom se omezil na konstatování, že výsledek odvolacího řízení, resp. další postup italského soudu stran podaného opravného prostředku, není povinné ani odvolacímu soudu znám.

Okolnost, v níž soud shledal překážku pro uznání vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí na území našeho státu, je třeba nazírat též perspektivou příslušných (zde italských) procesních předpisů členského státu původu. Odvolací soud vycházel z potvrzení o podání zásilky (obsahující odvolání) k poštovní přepravě, nezkoumal již ale, zda postup povinné byl v souladu s italským procesním právem či nikoli, jaké důsledky vyvolal, jaký byl (měl být) následný postup italského soudu, resp. zda zjištěný postup italského soudu měl oporu v italských procesních předpisech či nikoli. Bez těchto zjištění nelze věc řádně vyhodnotit a rozhodnout.

Závěr odvolacího soudu, že prohlášení vykonatelnosti brání vady, jež vykazuje řízení před italským soudem, je předčasný a jeho rozhodnutí je tudíž nesprávné.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1270/2017, ze dne 10. 10. 2017 / číst více /

Právní názor, uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, týkající se naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví nemovitosti v zaniklém, avšak doposud nevypořádaném SJM účastníků, již není pro nemovitosti evidované v katastru nemovitostí použitelný. Občanský zákoník z roku 2012 zavedl plně princip materiální publicity zápisů do veřejných seznamů.

Je-li tedy v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z (bývalých) manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého, avšak doposud nevypořádaného SJM, může se domáhat určení, že nemovitost je v zaniklém a doposud nevypořádaném SJM. Pokud v průběhu řízení nastanou účinky zákonné domněnky vypořádání (§ 741 o. z., § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb.), bude třeba žalobu změnit na určení, že věc je v podílovém spoluvlastnictví účastníků.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, ze dne 20. 9. 2017 / číst více /

Rozsudek o vypořádání společného jmění manželů ve výroku o uložení povinnosti zaplatit vypořádací podíl není vykonatelný, jestliže dosud s ohledem na vydání opravného usnesení nenabyl právní moci výrok téhož rozsudku o tom, že věci (jichž se vypořádací podíl týká) se stávají výlučným vlastnictvím toho z manželů, kterému byla uložena povinnost k zaplacení vypořádacího podílu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4482/2017, ze dne 18. 10. 2017 / číst více /

Rozhodnutí správního orgánu podle § 5 obč. zák. je exekučním titulem, na základě něhož lze exekuci nařídit tehdy, nedojde-li k obnově předešlého pokojného stavu. Byla-li exekuce nařízena (resp. byl-li již soudní exekutor pověřen k vedení exekuce) a poté soud rozhodl ve věci samé, je třeba exekuci zastavit, neboť rozhodnutím soudu rozhodnutí správního orgánu ztratilo účinnost. To vše ovšem platí za předpokladu, že soud rozhodoval o skutkově shodné situaci.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1983/2017, ze dne 6. 10. 2017 / číst více /

Je porušením principu legitimního očekávání (a tedy i porušením práva účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod), jestliže soud rozhodl na základě prakticky shodných skutkových okolností odlišně od své předchozí rozhodovací praxe v řízeních mezi týmiž účastníky, aniž by v odůvodnění objasnil důvody svého odlišného rozhodnutí, přestože účastník na dřívější rozhodovací praxi soudu před vydáním rozhodnutí výslovně poukázal.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, ze dne 3. 10. 2017 / číst více /

Podá-li povinný řádný návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., soud se jím musí zabývat a pro tento účel si vyžádá zprávu exekutora pověřeného provedením exekuce o tom, jaký majetek povinného zjistil, jaká je jeho hodnota, jaké jsou náklady exekuce a jeho stanovisko k návrhu na zastavení exekuce. Teprve na základě takového vyjádření může soud náležitě posoudit, zda důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je či není dán; exekuci pak lze zastavit, jestliže po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není žádný majetek zjištěn, eventuálně jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nepostačuje. Rozhodne-li soud o návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., aniž si od soudního exekutora vyžádá zprávu o majetku povinného a jeho stanovisko k návrhu, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.

Stejný závěr platí i v situaci, pokud takto vyžádaná zpráva soudního exekutora neposkytuje dostatečný ucelený přehled o majetkové situaci povinného. Jinými slovy, zpráva exekutora o majetkových poměrech povinného musí vyhovovat – z hlediska jejího obsahu – základním materiálním náležitostem, na základě kterých lze teprve, s ohledem na kautely řádného a spravedlivého řízení, vyvodit adekvátní závěr o důvodnosti zastavení prováděné exekuce. Tak je tomu zejména v případě, kdy sám exekutor soudu sdělí, že doposud nevyčerpal veškeré možné úkony vedoucí k vymožení vymáhané pohledávky, mimo jiné např. vzhledem k tomu, že povinný se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody.

Vyhovuje-li postup soudu a soudního exekutora výše uvedeným materiálním požadavkům, může být návrh povinného na zastavení exekuce posouzen jako předčasný i proto, že soudní exekutor dosud nevyčerpal všechny možnosti způsobu provedení exekuce a nemá dosud ukončenou lustraci majetku povinného, a lze tak pro futuro očekávat upřesnění aktuálních i budoucích majetkových poměrů povinného, popř. poskytnutí dalších / číst více /

Není dána existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva předchůdce ke dni úmrtí v případě, že po úmrtí nastaly právní skutečnosti, které bez ohledu na to, že předchůdce vlastníkem byl, vlastnictví žalobce vylučují.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2540/2017, ze dne 20. 9. 2017 / číst více /

I. Soud je sice vázán rozhodnutím podle § 107a o. s. ř. potud, že je jím napříště jinak (než původně) vymezeno procesní účastenství na straně oprávněného, ne však v tom smyslu, že by již tímto usnesením bylo s konečným důsledkem předurčeno posouzení otázky, zda ve prospěch takto určeného oprávněného bude (pozitivně) rozhodnuto o nařízení výkonu rozhodnutí v režimu ustanovení § 256 odst. 1, 2 o. s. ř. Obě rozhodnutí vycházejí z navzájem odlišných procesních poměrů, jsou založena na průkazu kategoriálně jinými listinami, a v situaci (jak je tomu v dané věci), kdy k procesnímu nástupnictví dochází předtím, než byl výkon rozhodnutí nařízen, jsou i oddělena v čase; nejde tedy o rozhodování o tomtéž a rozhodnutím o změně v osobě oprávněné podle ustanovení § 107a o. s. ř. není založena překážka věci rozhodnuté, jde-li o posouzení věcné legitimace do řízení vstoupivší oprávněné. Předmět obou rozhodnutí je jiný – zatímco v prvém případě jde o rozhodování o návrhu na změnu účastníka na straně oprávněné, ve druhém případě jde o posouzení, zda jsou splněny podmínky, aby mohl být výkon rozhodnutí ve prospěch takto (procesně) určené oprávněné nařízen.

II. Při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí odpovídá účelu a zásadám exekučního práva, že se prosazuje zásada formalizace předpokladů pro takové rozhodnutí, jak je deklarována jak ustanovením § 251 odst. 1 o. s. ř., tak ustanovením § 256 odst. 2 o. s. ř., a soud při prověřování věcné legitimace oprávněného vychází z obsahu spisu, resp. z listin předložených oprávněným a rozhoduje zpravidla bez slyšení povinného. Přitom není podstatné, zda oprávněným je někdo jiný, než kdo je v rozhodnutí jako oprávněný označen, a takovým „předběžným“ posouzením, zda je oprávněný k vedení výkonu rozhodnutí aktivně legitimován ve smyslu ustanovení § 256 o. s. ř., není soud vázán v situaci, že rozhoduje o návrhu povinného na zastavení výkonu podle / číst více /