Ústavní soud, Brno, TZ 6/2019

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a tím i právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka se jako nezletilá (narodila se na podzim roku 1962) prostřednictvím své matky domáhala určení, že je vedlejší účastník řízení jejím otcem. Obvodní soud pro Prahu 1 tento návrh v červnu 1963 zamítl, což v prosinci téhož roku potvrdil i Městský soud v Praze. Stěžovatelka se s tímto výsledkem nesmířila a protože byla přesvědčena, že vedlejší účastník je skutečně jejím otcem, rozhodla se – již jako dospělá – získat jistotu a v roce 2016 podala proti vedlejšímu účastníkovi žalobu na určení otcovství. Okresní soud v Písku řízení o žalobě zastavil s odůvodněním, že ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto a proto nemůže být projednána znovu (tzv. zásada věci rozsouzené – res iudicata). Stěžovatelka poté neuspěla ani se svým odvoláním u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti především namítala, že zásada „rei iudicate“, o níž soudy opírají své výroky, byla již několikrát prolomena s ohledem na konflikt ústavního práva dítěte znát svého otce a požadavku právního řádu na právní jistotu. Na podporu svých tvrzení odkázala na některé judikáty Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) v obdobných případech. K soudnímu řízení, které proběhlo v roce 1963, uvedla, že bylo podle jejího názoru vedeno neobjektivně kvůli vlivu vedlejšího účastníka. Soudy například vůbec nenařídily provedení krevního testu, který by s vysokou mírou pravděpodobnosti otcovství určil či popřel. Stěžovatelka uvedla, že / číst více /