Pravidlo tří let podle § 150 odst. 4 obč. zák. se z povahy věci – s důsledky spočívajícími v zániku práva – nemůže uplatnit tam, kde se jedná o součásti vztahující se k majetku v SJM, jenž soudní praxe per analogiam podrobuje režimu vypořádání SJM, jestliže ke vzniku těchto výnosů a přírůstků dochází až po zániku SJM. Tyto přírůstky a výnosy neexistují ke dni zániku SJM, a tudíž k nim účastníci nemohou ihned po zániku SJM uplatnit nároky na jejich vypořádání. Účastník řízení není omezen ve svém právu na vypořádání těchto nároků lhůtou plynoucí z § 150 odst. 4 obč. zák. Jestliže tyto nároky nevznikly za trvání SJM, a nelze na ně proto vztáhnout tříletou lhůtu běžící od zániku SJM, nemohou bez dalšího podléhat zániku uplynutím tří let od zániku SJM.

Tyto nároky mohou být uplatněny následně i mimo režim řízení o vypořádání SJM (pokud v řízení o vypořádání SJM uplatněny nebyly) a jde pak pouze o otázku právního režimu takových nároků. Nároky nepodléhají prekluzi, neboť ve smyslu § 583 obč. zák. platí, že k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených. O tento případ však v dané věci nejde. Bylo by tak možno uvažovat toliko o případném promlčení takových nároků.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3210/2018, ze dne 27. 11. 2018 / číst více /