Podstatou žalobního petitu formulovaného jako alternativa facultas je, že žalobce projevuje ochotu přijmout od žalovaného namísto plnění, které mu podle právního předpisu nebo smlouvy náleží, plnění jiné, na které nemá podle hmotného práva nárok; dává tím žalovanému na výběr, jakým způsobem svou povinnost splní. Z toho pak plyne, že je-li primárnímu petitu vyhověno, stanoví soud též plnění náhradní; jestliže však primárnímu petitu vyhovět nelze, nelze současně přiznat ani nárok na náhradní plnění.

V posuzované věci byl primárním petitem uplatněn nárok na náhradu škody uvedením do původního stavu a na úvaze žalovaného bylo ponecháno, zda se této povinnosti zprostí zaplacením peněžité částky. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. přitom v takovýchto případech stanovil prioritu relutární (peněžité) náhrady; jen požádá-li o to poškozený a je-li to možné a účelné, lze škodu nahradit naturální restitucí, tj. uvedením v předešlý stav (srov. § 442 odst. 2 obč. zák., přičemž podle § 2951 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, má naturální restituce přednost, i tak ovšem záleží na poškozeném, jaký způsob náhrady bude požadovat). Zákon sám (hmotné právo) tedy v případě odpovědnosti za škodu alternativní plnění nestanoví, neboť výběr způsobu náhrady má v rukou žalobce, jinými slovy sekundární plnění tak, jak je formuluje žaloba, nemá původ v hmotněprávním základu věci, a napadeným rozhodnutím tedy nebylo rozhodnuto o žalobě s alternativním petitem, ale právě s alternativou facultas.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2311/2018, ze dne 29. 8. 2018 / číst více /