Námitka promlčení dluhu ve světle dobrých mravů

Ústavní soud, Brno, TZ 105/2017

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil část výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze, neboť jím byla porušena základní práva stěžovatelky a/ na spravedlivý proces a náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu. Ve zbytku ústavní stížnost zamítl pro neopodstatněnost.

Manželka (stěžovatelka a/) a matka (stěžovatelka b/) muže, který byl trestně stíhán pro trestný čin loupeže a později pravomocně zproštěn obžaloby, platily na základě dílčích faktur zvolenému obhájci za něj náklady obhajoby, celková částka činila více než jeden milion korun. Neměly však dostatečné finanční prostředky a tak část faktur zůstala nezaplacená. Advokát jim vyšel vstříc, vzniklý dluh soudně nevymáhal a obhajobu vedl až do úspěšného konce s tím, že počká do doby, než budou mít stěžovatelky finanční prostředky na zaplacení dlužných nákladů, které měly získat od státu jako náhradu skutečné škody za dosud zaplacené náklady obhajoby (podle zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem). S ohledem na tehdy platnou judikaturu nemohly stěžovatelky po právní moci zprošťujícího rozsudku a zastavení trestního stíhání uplatnit k náhradě škody za nezákonné rozhodnutí u Ministerstva spravedlnosti celkové, tedy i dlužné náklady obhajoby, ale pouze ty, které obhájci skutečně zaplatily, tj. skutečnou škodu. Stěžovatelky proto uzavřely s advokátem dohodu o započtení vzájemných pohledávek, kdy ministerstvem přiznaná náhrada škody byla poukázána k jeho rukám jako náhrada dlužných nákladů obhajoby. Každým takovým započtením vznikla stěžovatelkám další škoda, kterou obratem uplatnily u ministerstva a tento postup opakovaly několikrát po sobě, aby dosáhly úplné náhrady škody.

V nyní projednávaném případě postupovaly stěžovatelky stejně a v listopadu 2013 uplatnily u ministerstva právo na náhradu škody vzniklé v červenci 2013 započtením pohledávek (řádově šlo o desetitisíce korun). Stěžovatelce a/ nebylo přiznáno nic, protože ministerstvo považovalo její právo vzhledem k datu / číst více /