I. Při aplikaci § 241 insolvenčního zákona je třeba vycházet z toho, že toto ustanovení postihuje jednání dlužníka, který zvýhodňuje své věřitele. Podstatou zvýhodnění je to, že dlužník věřiteli poskytne – lhostejno, zda přímo dotčeným právním úkonem, či v jeho důsledku – vyšší míru uspokojení jeho pohledávky, než by se mu nebýt tohoto úkonu v konkursu dostalo. Pro posouzení, zda jde o zvýhodňující právní úkon, proto není významné, zda se v důsledku dotčeného jednání dlužníka jeho majetek zmenšil, či nikoli.

II. Pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání. Právě tak je tomu i v případě úpravy neúčinnosti (odporovatelnosti) právních úkonů zakotvené v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Aplikace závěrů učiněných Nejvyšším soudem v R 86/2009 na projednávanou věc (posouzení, zda předmětná dohoda o uznání je neúčinná vůči věřitelům dlužníka, neboť jde o zvýhodňující právní úkon ve smyslu § 235 odst. 1 a § 241 insolvenčního zákona) nepřichází v úvahu, neboť skutkové podstaty neúčinných právních úkonů dle § 15 ZKV neodpovídají svými znaky skutkové podstatě zvýhodňujícího právního úkonu v § 241 insolvenčního zákona.

III. Pro posouzení, že v poměrech projednávané věci je dohoda o uznání neúčinným zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu § 241 insolvenčního zákona, je nutné splnění následujících předpokladů:

1) V důsledku uvedeného právního úkonu se žalovanému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

2) Dotčený právní úkon dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku a byl učiněn ve prospěch žalovaného (tj. osoby, která není osobou blízkou dlužníkovi, ani osobou, která s dlužníkem tvoří koncern) v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení.

3) Na dohodu nedopadá žádná z výjimek zakotvených v § 241 odst. 5 insolvenčního zákona.

Jestliže se odvolací soud splněním těchto předpokladů dosud / číst více /