I. Lhůta stanovená podle § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. k doplnění rozhodných skutečností a navržení důkazů v rámci koncentrace řízení je lhůtou soudcovskou, nikoli zákonnou. Návrh účastníka na prodloužení soudcovské lhůty není přitom soud oprávněn bez dalšího pominout, je třeba trvat na tom, aby se soud k takovému návrhu procesně relevantním způsobem vyjádřil. Je však dána možnost faktického vyhovění návrhu na prodloužení soudcovské lhůty tím, že soud o tomto návrhu sice nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, když účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinným.

V posuzované věci žalobkyně řádně o prodloužení soudem poskytnuté lhůty k doplnění rozhodných skutečností a navržení důkazů požádala a v jí požadovaném časovém prostoru skutečnosti a důkazy doplnila. Návrh však zůstal vlivem pochybení soudu zcela opomenut. Jelikož žalobkyně doplnila svá tvrzení v souladu s opomenutým návrhem na prodloužení lhůty, je nutné na dané podání nahlížet jako na učiněné v zachované lhůtě, neboť návrh na prodloužení lhůty je nezbytné za daného stavu věci hodnotit tak, jako by mu bylo fakticky vyhověno. Negativní důsledky administrativního pochybení soudu – spočívající ve zjevně chybném opomenutí řádně doručeného podání – nelze klást k tíži účastníka řízení, a to navíc způsobem, který by v souvislosti s účinky koncentrace řízení vedl k omezení jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces.

II. Délka lhůty ve smyslu § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. není omezena, ve vztahu ke lhůtě může předseda senátu reagovat na specifické okolnosti dané věci a na vývoj prvního jednání. Stanovení lhůty delší jak 30 dnů by však mělo být spíše výjimečné a řádně odůvodněné okolnostmi konkrétního případu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2189/2019, ze dne 21. 10. 2020 / číst více /