I. Rozhodnutí ministra spravedlnosti o pověření výkonem funkce vrchního státního zástupce může být obecnými soudy mimo rámec správního soudnictví zkoumáno jen z hlediska toho, zda je nicotné (zda nejde o paakt); pokud jde o jeho zákonnost či věcnou správnost, uplatní se presumpce správnosti.

II. Ministr spravedlnosti své rozhodnutí o pověření výkonem funkce vrchního státního zástupce v Praze učinil na základě § 10 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, který stanoví, že vrchní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce. Navzdory tomu, že ve svém rozhodnutí ministr spravedlnosti státního zástupce “nejmenoval”, nýbrž vzhledem k dočasnosti přidělení “pověřil”, nejde o tak závažnou vadu, která by představovala nedostatek právního podkladu. Vzhledem k obsahu oprávnění ministra spravedlnosti vyplývajících z § 10 zákona o státním zastupitelství nelze termín užitý v příslušném rozhodnutí považovat za takové pochybení, které by zakládalo nicotnost rozhodnutí; opačný závěr by naopak představoval přemrštěný požadavek na formální náležitosti. V případě nicotnosti se totiž musí jednat o vadu naprosto zásadní a zřejmou, že právní podklad pro vydání správního aktu neexistuje vůbec. U předmětného rozhodnutí ministra spravedlnosti tak lze shledat dostatek právního podkladu k jeho vydání bez ohledu na použité slovní vyjádření, a platí tedy pro ně presumpce správnosti

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4710/2016, ze dne 31. 10. 2017 / číst více /