I. Závěr o včasnosti dlužníkova návrhu na vynětí určitého majetku z majetkové podstaty podle § 226 insolvenčního zákona lze přijmout jen tehdy, byl-li návrh učiněn vůči insolvenčnímu správci „bez zbytečného odkladu“ poté, co se dlužník dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že došlo k zahrnutí takového majetku do soupisu.

Dobu trvání lhůty „bez zbytečného odkladu“ stanovenou v § 226 odst. 1 insolvenčního zákona je třeba posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci. Lhůta počíná běžet vždy od okamžiku, kdy se dlužník dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že majetek, jež navrhuje vyjmout z majetkové podstaty, byl zahrnut do soupisu majetkové podstaty, nejpozději však ode dne, kdy insolvenční soud zveřejnil soupis takového majetku v insolvenčním rejstříku.

Skutečnost, zda a kdy se dlužník seznámil s rozhodnutím odvolacího soudu v řízení o žalobě dle § 225 insolvenčního zákona, kterou se třetí osoba domáhá vyloučení téhož majetku z majetkové podstaty, a s přihláškou pohledávky této třetí osoby do insolvenčního řízení, nemá na běh lhůty stanovené v § 226 odst. 1 insolvenčního zákona žádný vliv.

II. Jelikož jde o lhůtu, jejíž běh a délku nemůže insolvenční soud nikterak ovlivnit svým rozhodnutím (určuje ji insolvenční zákon), jde zjevně o procesní lhůtu zákonnou.

„Zbytečným odkladem“ (nedůvodnou nečinností dlužníka) při podání návrhu na vynětí majetku dochází k zániku oprávnění dlužníka uplatnit vynětí majetku. Následky zmeškání lhůty k podání návrhu na vynětí majetku z majetkové podstaty se tedy promítají v rozhodnutí, jímž insolvenční soud opožděně podaný návrh dlužníka zamítne.

III. Institut vynětí majetku z majetkové podstaty dle § 226 insolvenčního zákona je koncipován na ochranu majetkových zájmů dlužníka, nikoli dlužníkových věřitelů. Dlužník nemůže prostřednictvím návrhu na vynětí majetku z majetkové podstaty prosazovat práva třetích osob.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 11/2017, ze dne 29. 11. 2018 / číst více /