I. Pozemek v rozsahu jeho zatížení právem cesty může nepochybně užívat i třetí osoba, sjednaná oprávněným k provedení stavebních prací na jeho pozemku.

II. Věcná břemena nemohou být svémocně rozšiřována; oprávnění vyplývající z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně. V případě pochybností o rozsahu věcného břemene platí, že povinný má být omezován spíše méně než více.

Posuzuje-li soud, zda v konkrétní věci použití pozemku, zatíženého právem věcného břemene – cesty, ke stavebním pracím na panujícím pozemku nepřesahuje rozsah věcného břemene, musí v první řadě zjistit, jaký je v dané věci obsah a rozsah věcného břemene. Není-li v právní skutečnosti zakládající věcné břemeno uvedeno něco jiného, je třeba vyjít z toho, k čemu panující nemovitost sloužila v době zřízení věcného břemene a z toho, s jakým rozsahem a způsobem výkonu strany mohly a měly při jeho zřízení počítat; v této souvislosti je třeba přihlédnout i k tomu, jaký způsob a rozsah výkonu práva cesty umožňovala služebná nemovitost. Poté je třeba zjistit míru zatížení pozemku a s tím souvisejícího omezení jejího vlastníka při (zamýšleném) provádění stavebních prací a oboje porovnat. Jestliže rozsah užívání služebného pozemku, jeho zatížení a míra omezení jeho vlastníka (např. imisemi hluku a prachu způsobenými užíváním cesty těžkými mechanismy) nezanedbatelně převýší užívání cesty, se kterým zřizovatelé věcného břemene měli a mohli s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci počítat, pak zpravidla půjde o nepřípustné rozšíření věcného břemene – práva cesty.

V posuzované věci je též významné, v jakém rozsahu umožňoval služebný pozemek vykonávat právo cesty v době sjednání věcného břemene; nebyl-li totiž sjednán rozsah tohoto práva, resp. způsob, jakým bude vykonáváno, je třeba při zvážení toho, s jakým rozsahem a způsobem výkonu práva mohly strany v době jeho zřízení počítat, vzít do úvahy i stav služebného pozemku v té době. Je tak – kromě potřeby panující / číst více /