Ústavní soud, Brno, TZ 111/2018

IV. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) zamítl ústavní stížnost proti usnesením Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť neshledal porušení základních práv stěžovatele.

Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy shledán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy ve stadiu pokusu, kterého se měl dopustit ve dvou případech vůči osobám bez domova. Za to byl nejprve odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 17 a půl roku. V následném řízení před Nejvyšším soudem stěžovatel změnil své stanovisko k trestným činům a uvedl, že jeho dřívější doznání bylo motivováno snahou upoutat na sebe pozornost. Neměl však v úmyslu poškozené usmrtit. Nejvyšší soud uvedl, že změna stěžovatelova postoje představuje novou skutečnost, kterou nelze v rámci dovolacího řízení přezkoumat, ale mohla by být důvodem k podání návrhu na povolení obnovy řízení. Přesto Nejvyšší soud odsuzující rozhodnutí částečně zrušil, neboť v jednom z případů nebyl stěžovatelův úmysl oběť usmrtit prokázán, a stěžovateli zmírnil trest na 15 let odnětí svobody. Ve věci již rozhodoval také Ústavní soud, který usnesením sp. zn. III. ÚS 3083/16 ze dne 29. 11. 2016 odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel poté podal návrh na obnovu řízení, který Městský soud v Praze usnesením zamítl, a stěžovatel neuspěl ani se svou stížností u Vrchního soudu v Praze. Proti oběma těmto rozhodnutím, kterými byl jeho návrh na obnovu řízení zamítnut, podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které mj. namítal, že vrchní soud pochybil, když nenařídil ve věci veřejné zasedání, ale zamítl jeho stížnost neveřejně.

Ústavní soud dospěl k závěru, ústavní stížnost není důvodná. Otázkou povinnosti stížnostního soudu nařídit veřejné zasedání se Ústavní soud již ve své judikatuře zabýval. V nálezech sp. zn. I. ÚS 1377/16 a sp. zn. I. ÚS 1135/17 Ústavní soud uvedl, že povinnost nařídit veřejné zasedání dopadá i na situaci, v níž se / číst více /