I. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Absence řádného odůvodnění rozhodnutí tak zakládá kromě jeho nepřezkoumatelnosti zpravidla i protiústavnost.

II. Důkazní návrhy není možné zamítnout z toho důvodu, že by snad bylo vyloučeno prokázat neexistenci skutečnosti; současná civilistická doktrína připouští, že i negativní skutečnosti lze řádně dokazovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1479/2017, ze dne 26. 7. 2017 / číst více /