Zákon o rozhodčím řízení nelze obcházet v představě, že lze ochranu nalézt v následném řízení exekučním. Pakliže se tak má – až zde – stát, pak jen tehdy, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných (především ústavněprávních), tj. měl-li by být vykonán rozhodčí nález, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu. Tak by tomu bylo tehdy, jestliže by exekuce exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, který nebyl v předepsaném nalézacím řízení zrušen, vedla k vynucení povinnosti, která je ve zcela zjevném rozporu s hmotným právem.

Proto není namístě vyhovět návrhu povinného-spotřebitele na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jenž je odůvodněn tím, že hmotněprávní jednání, které bylo podkladem pro vydání exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, dále rozhodčí smlouva, na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález, jakož i rozhodčí nález ve svém celkovém a společném úhrnu směřují k poškození povinného-spotřebitele, jestliže plnění, které exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu povinnému ukládá (a jež je vykonáváno), nelze posoudit jako povinnost, která je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, pakliže během řízení nevyplynuly ani žádné jednotlivé okolnosti, na jejichž základě by bylo možné učinit závěr o neplatnosti rozhodčí smlouvy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1641/2018, ze dne 1. 8. 2018 / číst více /